Tehdy jsem z úst, nebojím se říci všech evakuovaných, slyšel: Jestli tohle ve zdraví přežijeme, už nechceme bydlet v záplavové oblasti. Nebudeme tu stavět, byly by v nebezpečí naše životy a životy našich dětí.
Uplynulo deset let a mně zůstává při procházkách Uherským Hradištěm nebo Starým Městem rozum stát. V záplavami nejpostiženějších oblastech vyrostly novostavby, firmy a lidé tam vesele budují. Znám dokonce člověka, který byť jej povodeň těžce poznamenala, dnes pomáhá budovat domov svým dětem – koupil jim pozemek u řeky Moravy, jen pár metrů od místa, odkud jej před deseti lety museli evakuovat hasiči. To mi nezbývá, než si myslet, že umí poručit větru dešti.
Vím, ze všech stran se sypou ujištění nejrůznějších představitelů města, či vodohospodářů, kteří tvrdí: Vybudovali jsme poldry, zpevnili hráze, město je v bezpečí. Ale také mi pořád v uších zní, co se ozývalo z oficiálních míst před deseti lety: neexistuje nic, co by mohlo město před takovou vodou ochránit.
Zapomínají Hradišťané, co ničivý živel napáchal? Důvěřují tak slibům vyřčeným v předvolebních kampaních či jakýmsi veřejným prohlášením? Já ne. Můj oblíbený profesor říkával, že historie se opakuje a stejné události lidstvo v pravidelných intervalech prožívá znovu, jen v pozměněné podobě. Vězte tedy, že přírodě neporučíte. Respektujte ji a poučte se. Jinak se kruh znovu uzavře.
