Vojvodina, která je nyní součástí Srbské republiky, je autonomním regionem, který dříve přináležel k Uhersku. Uzemí sice žírné, ovšem v minulosti též decimované. Potýkání se s tureckými vpády tento region často vyčerpávalo. Došlo to tak daleko, že rozsáhlé oblasti kraje se vylidnily a císařská moc musela řešit zajištění jihovýchodních hranic habsburské monarchie. Tak se do Banátu a Vojvodiny během 19. století dostaly tisíce přesídlenců z jiných částí podunajské říše. Přicházeli sem nejen zástupci německého etnika, ale také Maďaři, Slováci a Češi. O jejich plavbě po Dunaji a příchodu do hlubokých karpatských lesů se mezi našimi krajany dodnes vypráví. Jsou to příběhy nadějí, zklamání i boje s těžkou realitou; příběhy podávající zprávu o císařských zárukách, polopravdách i úřednické lhostejnosti. Ti, kteří do Karpat přišli za lepším, si museli životní prostor doslova vydobýt. Nic jiného jim nezbývalo, protože návrat do původních domovů již nebyl možný. Tak vzniklo v jihokarpatských horách několik českých vesnic: Bígr, Eibentál, Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Šumice. Dnes jsou to oblíbené turistické destinace dobrodružnějších cestovatelů.

Málokdo se však při cestě do Rumunska zastaví v sousedním Srbsku, kde se po marném boji s nástrahami hor usadila menšina českých přesídlenců. Tímto český živel mohl obohatit mnohonárodnostní etnikum městečka Weiskirch. Dosídlena byla i ves Kruščica a založen ryze český Ablian. Z desetitisícového Weiskirchu se po odsunu německých usedlíků stala Bela Crkva a Ablian čítající na čtyřicet domů se dnes úředně jmenuje Češko Selo. Kruščica si svůj název udržela do dnešních dnů. Nyní jsou to ze správního hlediska srbské obce, kde ovšem žije více či méně silné české etnikum.

Na Vojvodině si jako na typickém Balkáně nepřipadáte. Dřívější působení středoevropského je tu dodnes patrné. Svědčí o tom nejen poctivě stavěné domy, ale také mnoho katolických kostelů. Vysokými kostelnímu věžemi se chlubí kdekterá vojvodinská obec. V Belej Crkvi, kde čeští krajané udržují chrám zasvěcený sv. Anně, smutně na návštěvníka zapůsobí jen „německý hřbitov". Zarostlé náhrobky a pomníky v rozvalu jsou němými svědky národnostní čistky, která se na Vojvodině odehrála po druhé světové válce.

Pokud se chcete dostat z Belej Crkve nebo-li Bílého Kostela k Dunaji, musíte popojet několik kilometrů na jih. Řeka je zde majestátná. Line se podél vojvodinské nížiny a srbských kopců, aby se zařezal do masívu jižních Karpat. Dnes jej krotí Železná vrata – ohromné vodní dílo, které vzniklo na základě spolupráce Rumunska a Jugoslávie. I proto se tu Dunaj tak vzdouvá a staví na odiv širou hladinu. Pokud se nabažíte krásami přírody a opět zatoužíte po sociálních kontaktech, lze se vypravit do česko-srbské Kruščice. O kulturní dvojakosti obce ležící čtyři kilometry od Belej Crkve, svědčí zdejší kostelíky. Jeden pravoslavný, druhý katolický. V chrámu Páně, jenž přináleží církvi římské, se schází česká menšina. No, menšina. Čechů je zde dobrá polovina obyvatel. Je sice pravdou, že i dnes Vojvodina trpí následky mezinárodní izolace Srbska, ovšem lidem se zde i přes přechodně stížené podmínky nežije zle. Vždyť byly doby, kdy Jugoslávie byla pro Čechoslováky ekonomickým vzorem a vyhledávanou turistickou destinací přístupnou i v rámci „tábora socialistických zemí". Dnes jsou Rumunsko či Bulharsko členy Evropské unie a zbytky válkou rozvrácené federace slovanských národů stojí teprve před branami tohoto spolku. Jakéže to paradoxy!

Pokud se chcete vrátit proti proudu času, doporučuji nevynechat nejmenší českou vesnici v celém Banátu. Češko Selo se nachází za kopcem nedaleko obce Crvena Crkva, a jak už název napovídá, jedná se o ryze českou vísku. Když do ní přijedete po drolící se betonové cestě, přivítá vás řadami nízkých domků. Bohužel řada z nich je dnes neobydlená a ve vsi trvale žije jen několik rodin živících se zemědělstvím. Z některých příbytků se staly chalupy, ty méně šťastnější ohlodává zub času. Ten se naštěstí nepodepsal na místním kostelíku, o nějž je vzorně postaráno. Spolu s obecním sálem a s bývalou školou je architektonickou chloubou vesnice. Výkladní skříní je tu i malé muzeum. Expozice věnovaná historii českého živlu na Vojvodině a místní lidové kultuře za návštěvu stojí. Když dostatečně včas oslovíte zdejšího pana starostu, jistě vás neodbude. I když má povinností nad hlavu, slušné návštěvníky vítá. Já jsem si dokonce poseděl v jeho domácnosti a ochutnal místní pálenku. I s přáteli z Hnutí Brontosaurus, které letos u krajanů na Vojvodině uspořádalo už druhý letní tábor, při kterém mládežníci krajanům pomohli například s úpravou hřbitova v Českém Sele. Fotografie z jejich akcí by měly být prezentovány na podzim letošního roku v uherskobrodském kině Máj. Realita vojvodinských Čechů se však na Slovácku již zpřítomnila. Folkloristé z Dolního Němčí Belou Crkvu navštívili před několika lety a tanečníci České besedy z Belej Crkve jejich návštěvu opětovali minulý rok. Může za to i Kristina Matušová – Škornička a její manžel Martin. Nebýt toho, že se na Slovácko před pár lety přivdala, těžko by taková folklorní družba mohla nastat. Krajanům z Vojvodiny se pod Bílými Karpaty tuze líbilo. Jak podotkl Martin Matuš, je proto reálné, že se v Dolním Němčí opět objeví. Kdy a při jaké příležitosti, o tom budou Slovácké noviny jistě informovat.

Autor: Petr Slinták