Inscenace hry Autista bude mít premiéru v intimním prostředí Malé scény v polovině června. O to, jak inscenace vzniká a co Alžbětu Michalovou vedlo k jejímu napsání, odpovídá v následujícím rozhovoru.

Proč jste napsala hru o autismu?

Protože si myslím, že je to potřeba. Říkává se, že lidé s autismem žijí ve svém světě, ale je to pitomost. Žijí totiž ve světě s námi a je to pro ně nesmírně těžké. A my tomu nerozumíme. Chtěla bych touto hrou trochu poodhalit to, co se o lidech s autismem neví, totiž: že mají radosti i starosti, stejně jako lidi bez autismu. Že rádi jezdí na kole, chodí na kafe, do školy i práce, někdy se jim nedaří a jindy jsou šťastní.

Máte bratra, který žije s autismem. Pomohla vám tato zkušenost při psaní hry?

Celá hra je postavena na situacích, momentech, okamžicích, chvílích i dnech, které jsem zažila se svým bráchou. Nezažít je, nemohla bych o nich psát. Nejsou to zážitky, které by se daly vymyslet.

Jaké to vlastně je, žít s bratrem, který má poruchu autistického spektra?

Se všemi sourozenci se žije dost podobně: nad neustávajícími šarvátkami vždycky nakonec zavlaje vlajka míru a vědomí, jak se máme rádi.

Značná část situací ze hry vyznívá komicky. Opravdu je autismus takhle legrační?

Někdy. A někdy vůbec. A důležité je smát se spolu, ne vysmívat.

Co můžeme pro lidi žijící s poruchou autistického spektra sami udělat?

Především trochu se vzdělat – vědět, že takoví lidé mezi námi žijí – a pak nebát se a neodsuzovat.

Co tedy děláme špatně?

Spousta maminek s dětmi s autismem se setkává s křivými pohledy a nepříjemnými poznámkami, protože děti s autismem vypadají často zdravě, ale chovají se zcela nezvykle. To vede k poznámkám o nevychovaných a nevládnutých dětech od lidí, kteří tomu vůbec nerozumí. Ty maminky i jejich děti pak bojují nejen s autismem, ale i s každým, koho potkají na ulici.

Někdo se může zeptat, zda jde autismus léčit.

Autismus nelze vyléčit, není to nemoc. Lidem s autismem nepomohou ani speciální pomůcky. Jediné, co je opravdu potřeba, je být s nimi. Přijímat je takové, jací jsou, mluvit s nimi, chodit na výlety, do kina, do kavárny. Lidé s poruchami autistického spektra jsou ve společnosti izolovaní, protože jí nerozumí. Ale my se můžeme stávat prostředníky pro toto porozumění. Nemusí jít o nic velkého. Když se rozhlédnete ve svém okolí, jistě zjistíte, že mezi přáteli a známými je někdo, kdo má autistické dítě. Vezměte ho občas na pískoviště. Mladého muže potýkajícího se s autismem můžete pozvat na pivo. Je báječné, když díky vám někdo může zas o kus víc porozumět světu.

Zkoušení teprve začalo, ale přesto – jak na vás uherskohradišťský soubor působí?

Jako lidé, kteří jsou spolu rádi a mají rádi své povolání. Je tu klid a zároveň tvůrčí atmosféra, soustředění a prostor pro hledání toho, co je podstatné. Mám z toho radost.

Co bude podle vás pro režiséra, herce a ostatně i vás, dramaturgyni nejtěžší?

Tuším, že pro nás všechny – ale i pro diváky – bude obtížná konfrontace s Kašparem (hlavní postava hry Autista – pozn. aut.). Přijetí a pochopení toho, že ať je člověk jakkoliv jiný, křivý nebo vychýlený, je pořád člověkem. Něco má rád, něco ho baví, nějak žije. Je těžké přistoupit na to, že ačkoliv někdo žije bez rukou, nohou, očí nebo intelektu, může žít stejně smysluplný a naplněný život jako ti, kteří žádný hendikep nemají.

Ať nejsme příliš vážní – čím vás v poslední době váš bratr potěšil, rozesmál?

Musím říct, že mě velmi potěšila jeho nové přání – stát se kameramanem. Dost se těším, co z toho bude, protože mám v plánu pořídit mu malou kameru, se kterou bude zaznamenávat to, co žije. Jsem zvědavá, co se dozvíme.

Vyrazíte v létě někam společně s bratrem Matějem?

Naše letní plány zatím mají dost nejasné obrysy, ale jisté jsou cyklovýpravy na brněnskou přehradu, kde se báječně plave a letní pochůzky na zmrzlinu. Taky počítám, že budeme hojně jezdit vlakem. A jsem zvědavá na ten dokumentární projekt, třeba už v létě budeme natáčet. Matěj by sice uvítal už teď přesný časový rozvrh, ale já v létě hodlám odpočívat, nikoliv se držet harmonogramů. Takže to nejspíš dopadne tak, že budeme dělat přesně to, co se nám bude chtít. (kaj)