Ale povedlo se a patří jim díky za odvahu. Dnes si proto můžete přečíst zpověď PR manažerky Klubu kultury v Uherském Hradišti Adély Kotkové.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství…

Návštěva u tety ve Vídni. Bylo mi deset. Bylo pár let před revolucí. Že jsem dostala vízum, byl malý zázrak. A já koukala na ten barevný, bohatý, čistý a upravený západní svět a připadala si jako Alenka v říši divů.

Jaká jsem byla žačka?

Jedničkářka.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Nejoblíbenější? Matematika. Jeden dost nepopulární kantor, který tehdy ještě beztrestně rozdával facky za neznalost, nám dával příklady o tři jedničky. Facku jsem nikdy nedostala. Mezi třemi prvními jsem ale byla často. Ráda vyhrávám. Lásku k matematice na gymplu doplnila čeština. Vděčím za to excelentnímu panu profesorovi Skráškovi chytrému, přísnému, spravedlivému a neobyčejně vtipnému. A nejnenáviděnější předmět jednoznačně tělocvik!

Moje první láska?

Sympatický pan doktor v kyjovské nemocnici. Trhal mi nosní mandle, a když mluvil o případném ozdravném pobytu kvůli mým věčným angínám, špatně jsem ho pochopila a doma jsem si pečlivě balila papírový kufřík s Rákosníčkem v domnění, že chce, abych se k němu nastěhovala. Bylo mi šest.

Čím jsem chtěla být?

Předsedou národního výboru. Fakt! Když jsem viděla ten malebný svět ve Vídni, napadlo mě tehdy, že bych to tady u nás taky mohla změnit. Věřila jsem, že když lidem rozdám kbelíky s fasádní barvou, namalují to tu hezčí. Krásná dětská naivita…

RODINA

Jak jsem potkala svého životního partnera?

Nečekaně.

Děti, to jsou starosti i radosti…

Sedm let jsem pracovala v hradišťské Diakonii. Proto si možná ještě o kousíček víc než jiní vážím toho, že mám krásnou zdravou holčičku. Je to obrovská radost i se všemi těmi přirozenými starostmi.

Kdo je u vás pánem domu?

Dcera Viktorka.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Na koncertu Jarka Nohavici v Buchlovicích se přede mě a další stovku v trávě sedících fanoušků triumfálně postavili tři ne právě nejštíhlejší spoluobčané. Nedbali proseb ani nadávek a z místa se nepohnuli dvě a půl hodiny. Díky nim jsme Jarka zahlédli na pět vteřin. To když se jeden z nich poškrábal za uchem.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Existují okamžiky, kdy mám potřebu utírat i prach z háčků pod obrazy. Ale moc jich není. Bohužel. Bohudík.

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám...

Peču. Křehké americké citronové koláče. Lehoučké hroznové dorty. Voňavé skořicové houstičky. Horké čokoládové soufflé…

Mé nejoblíbenější jídlo?

Carpaccio ze syrového hovězího. Asi že jsem Adéla.

Pivo láhvové, nebo točené?

Pivo jen v létě. A točené.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Koncert Jarka Nohavici v Buchlovicích. V dobrém i zlém.

Můj vztah ke sportu…

Totálně nulový.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Když jsem po vystudování aplikace matematiky v ekonomii horkotěžko sháněla práci, začala jsem v zoufalství psát. Svůj rozhořčený článek Vysokoškolský mozek na odpočinku jsem tehdy poslala Jirkovi Jilíkovi do Slováckých novin spolu s žádostí o místo ekonomky. Odpověděl mi, že tu už má, ale líbí se mu, jak jsem správně nasraná, a bere mě jako novinářku. A od té doby píšu. Pořád něco. Někde. Pro někoho.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen" obživou?

Koníčkem i obživou.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Když cítím, že má smysl.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Nemám. I když se právě něco nepodaří, je to výzva, zkušenost, důvod k zamyšlení…

Čím bych chtěla být, kdybych se zasnila…

Autorkou třetí nejčtenější knihy světa. Hned po bibli a Malém princi.

OSTATNÍ

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila…

Má tříletá dcera mě cestou ze školky informovala: „Maminko, dnes jsem na Emču vylila kakao." „To se přece kamarádce nedělá, to nesmíš," domlouvala jsem jí. Druhý den se Viktorka hned chlubila: „Dnes jsem Emču nepolila." „Šikulka," chválila jsem ji, „protože už víš, že takhle se hodná holka nechová, viď?" A ona: „Ne, neměli jsme kakao!"