Kliknutím zvětšíteVývoj poválečných československých tanků začal velmi brzy, již koncem roku 1945, kdy VTÚ (Vojenský technický ústav) podal MNO (Ministerstvu národní obrany) a místnímu výboru Rudé armády zprávu o stavu současného vývoje tanků a dalších obrněných vozidel. To vedlo k řadě návrhů, které vyvrcholily projektem TVP (Tank všeobecného použití). TVP byl silně ovlivněn jak sovětským (odlévaná věž), tak německým vývojem (uložení děla, svařovaná verze věže, plášť) a čerpal z toho nejlepšího z obou světů.
Na základě výše uvedené zprávy předložilo 1. oddělení velitelství armády 17. října 1945 VTU své představy o novém středním tanku. Požadavky zahrnovaly požadavek na výrobu nového tanku s těmito parametry:
- hmotnost 30-33 tun
- posádka 5 mužů
- 8,5 až 10,5 cm kanon s 80 náboji a s koaxiálním těžkým kulometem Vz.37 nebo BESA, přičemž další kulomet stejného typu by sloužil jako příďový kulomet (3600 nábojů pro oba kulomety)
- pancéřové desky - desky RHA následujících tlouštěk: 65 mm, 40 mm a 30 mm a 20 mm
- světlá výška 450 mm
- měrný tlak 0,5 kg/cm3
- dieselový motor
- rychlost jízdy 50 km/h
Zajímavostí je, že samotná konstrukce vozidla měla být vybrána až po výběru samotného děla (tank tak měl být postaven kolem děla, jako například americký bitevní letoun A-10 kolem kanónu GAU-8), a to na základě srovnávacích zkoušek všech dostupných děl. V prosinci 1945 až únoru 1946 uvažovali představitelé VTU o 88mm německém kanonu s úsťovou rychlostí 1000 m/s nebo 105mm kanon (900 m/s), aby byly životaschopné, neboť při zkouškách byly oba schopny prorazit 100mm pancíř na 3000 metrů.
První výstřel: TVP
Druhé oddělení III. odboru VTU představilo 1. 3. 1946 svůj předběžný projekt středního tanku s modelem v měřítku 1:50, nazvaný TVP (Tank Všeobecného Použití). Jednalo se o klasickou koncepci československé tankové školy. Tvarem korby se podobal LT-38 a měl ještě listová péra. Tvar pláště byl ovlivněn německými tanky, poklopy řidiče a radisty byly vlastně inspirovány britskými konstrukcemi. Sovětská inspirace byla v elektrickém pohonu otočné věže. Tato první verze měla také korbový plamenomet, spojený s příďovým kulometem (Vz.37 nebo BESA).
Pohledem Jiřího VojáčkaUvažovalo se o zavedení automatického nabíjecího mechanismu Škoda (existovaly verze 37 mm, 47 mm a 57 mm), ale v té chvíli bylo rozhodnuto, že postačí poloautomatický závěr. Koaxiální kulomet měl být spojen s kanónem v rámci lafety, aby se ušetřilo místo ve věži. Velitelskou kopuli bylo doporučeno udělat plně průchozí s 5 episkopy připevněnými k průchozímu stropu, spolu s velitelským dalekohledem nebo dělostřeleckým binokulárním zaměřovačem a měla být vcelku kuriózně vybavena otvory pro signální praporky. Věž byla rovněž navržena k vybavení střešním granátometem pro obranu zblízka (5-20 metrů).
Pohyblivost měl zajišťovat blíže nespecifikovaný vznětový vzduchem chlazený motor, zajišťující vozidlu poměr výkonu k hmotnosti 20 koní/tunu (zajímavé je, že byl uveden poměr, nikoli typ motoru nebo výkon, vzhledem k tomu, že tank byl navržen na hmotnost 33 tun, motor by musel mít 660 koní). Měrný tlak neměl překročit 0,5 kg/cm3. Konstrukce počítala s listovými pružinami pro odpružení, což byla zjevně slabina, kterou si konstruktéři uvědomovali. Velitel VTU, plk. ing. Josef Trejbal, navrhl, aby každý z účastníků soutěže o návrh postavil alespoň dva prototypy (reálně byly k dispozici pouze Škoda a Praga).
Pokud jde o děla použitá pro tento raný projekt, uvádějí se dvě. Prvním je 105mm dělo (zřejmě německého původu) s rychlostí 900 m/s, což by odpovídalo německému 105mm FlaK 38/39 (881 m/s), kterých bylo vyrobeno asi 200 kusů a některé z nich po skončení války zcela jistě zůstaly na našem území. Československá armáda tento typ po válce oficiálně přijala do služby s označením 105 mm PLK vz. 39N, k 1. 2. 1949 jich armáda měla ve službě 24, k 1. 4. 1960 jich bylo oficiálně ve službě ještě 16.
Zbraň měla podle amerického Katalogu nepřátelské výzbroje následující charakteristiky:
- Ráže: 105 mm
- Délka hlavně: 105 mm: L/52,8
- Rychlost střely HE: 880 m/s
- Rychlost střely AP: 860 m/s
- Hmotnost HE střely: 26 kg
- Hmotnost AP náboje: 26,1 kg
- Schopnost vystřelit APC granát o následující průbojnosti:
- 165,1 mm na vzdálenost 1000 yardů (914 metrů)
- 152,4 mm na 1500 yardů (1371,6 metru)
- 142,2 mm na 2000 yardů (1828,8 metru)
Dalším kanónem byl 75mm samonabíjecí kanón A26 s bubnovým nabíjecím mechanismem, zkoušený v Československu na zkušebním tanku Tiger I v roce 1947. V otázce, co je to vlastně za zbraň, panuje určitý zmatek. Je jasné, že existovaly oba projekty Škoda A18 a A26, ale I. Pejčoch (obrněná technika) uvádí 75mm kanon A18 (pro Škodu T-25) zkoušený na tanku Tiger v roce 1947 - také s bubnovým samonabíjecím mechanismem. Pro projekt lehkého tanku T-17 uvádí Dubánek typ 75mm A18.
Do roku 1948 dostala (nyní znárodněná) Škoda příkaz se projektem skutečně zabývat, neboť podvozek byl navržen k použití pro několik projektů samohybných děl i stíhačů tanků.
Další vývoj: T-50 a T-51
Na základě předběžných prací z ledna 1948 vydalo velitelství armády v lednu 1949 oficiální požadavek na projekt tanku pro firmy Škoda a Praga. Pro Škodu měl projekt označení T-50 (úkol 181 B), pro ČKD (Praga) bylo označení T-51 (úkol 181 A). Původně navrhovaná hmotnost 35 tun byla později zvýšena na 40 tun. Ráže vybraná pro konečnou verzi podle oficiálního požadavku byla 100 mm (rychlost střely byla stanovena na 845 m/s, vozidlo mělo nést 60 až 70 nábojů).
Mezi další požadavky patřila dostatečná ochrana při zachování výborné pohyblivosti na bojišti, vzduchem chlazený dieselový motor schopný provozu za všech klimatických podmínek. Maximální délka byla stanovena na 6500 mm, maximální šířka na 3200 mm a maximální výška na 2800 mm, světlá výška měla být 500 mm. Čelní pancíř měl být silný 65 mm, boční a zadní 40 mm a vše ostatní 20 až 30 mm. Korba měla být svařovaná. Sekundární výzbroj měl tvořit nový 12,7mm AA kulomet (zřejmě sovětský DŠKM) s 1000 náboji, 7,62mm kulomet montovaný na korbu a koaxiální 7,62mm kulomet (oba měly být nově konstruované československé kulomety s 3600 náboji pro oba).
Podle plánu z roku 1949 měl být předběžný projekt schválen do 21.8.1949, do konce roku 1950 měly být hotovy montážní výkresy prototypu a 1.3.1950 měla být zahájena výroba prvních prototypových dílů. Celý vývoj měl být hotov v červnu 1952.
Dohled VTU nad projektem Škoda vykonával mjr. ing Jan Hajšman a nad projektem ČKD kpt. ing Albín Třešňák. V průběhu vývoje přibyly další přípravné projekty na podvozku TVP, jako například TVP ARV, mostní tank, plamenometný tank a minolovný TVP s dozerovou radlicí. Vývoj většiny těchto projektů však nebyl ani zahájen.
Dne 27. 1. 1949 byly objednány předběžné projekty u firem Škoda a Praga. Škoda měla do 30. 9. 1949 předložit výkresy tanku a kanonu a vytvořit dřevěnou maketu 1:1 (stejný termín měla i ČKD). Škoda zřejmě s projektem T-50 termín dodržela a v září 1949 předložila celý projekt včetně dřevěné makety, ale vozidlo bylo přítomným vojenským štábem kritizováno z taktických důvodů: vojáci si stěžovali, že tank je příliš vysoký a pravděpodobně i příliš těžký. Po pěti jednáních, která se konala v Plzni (Škoda) a v Praze (MNO), byl projekt zamítnut.
Dne 24. 11. byl předložen nový návrh a 2. 12. 1949 byla vytvořena maketa této nové varianty v měřítku 1:10. V roce 1949 byl návrh schválen. Tato varianta měla "štičí příď", podobně jako IS-3, ale již o den později (3.12.1949) vojáci tento prvek zamítli. Pro výkresy této makety je nejspíše nutná návštěva archivu.
T-51 byl ještě "záhadnější" a badatelé nenašli žádné výkresy tohoto modelu, s nimiž by mohli pracovat, a kromě toho, že měl o jedno pojezdové kolo méně a neměl "štičí" příď, je známo jen velmi málo. Vzhledem k absenci jakýchkoli přesných údajů máme k dispozici pouze soubor požadavků a výše uvedené náznaky. Jedno je jisté: koncem roku 1949 byly oba projekty T-50 a T-51 spojeny do projektu T-50/51. V roce 1949 se však projekt T-50/51 rozpadl.
Spojené úsilí: T-50/51
Dřívější konkurenti nyní (kvůli příkazům ministerstva obrany) spolupracovali jako spojenci. Obě firmy měly představit "své" prototypy T-50/51, mezi nimiž byl rozdíl především v použitém motoru. Koncem roku 1949 byla vytvořena koordinační kancelář, která měla spolupráci podporovat. Rozdíly mezi dřívějšími projekty (zřejmě byly i vážné) však vedly k tomu, že vývoj byl v podstatě zahájen od nuly, což dokazuje i fakt, že na jedné z prvních schůzek koordinační kanceláře 14. 1. 1950 byly projednávány základní specifikace: 35-40 tun. Armáda požadovala rychlost 60 km/h, ale Ing. Surin z Prahy (pravděpodobně nejslavnější československý tankový konstruktér vůbec, zodpovědný například za LT-38) prohlásil, že tento požadavek je nereálný.
Dne 16. 1. 1950 byl odsouhlasen a sjednocen tvar korby a velikost motorového prostoru. Škoda dostala povolení pracovat na novém typu věže (lité) a také na novém 100mm tankovém kanonu ve dvou variantách (označeném AK1, který byl vyvíjen spolu se 100mm R11 a 100mm A20 - vývoj těchto dvou však začal dříve - koncem roku 1948).
Projekt AK1 byl ambiciózní: mělo jít o 100mm dělo L/55 (délka hlavně 5500 mm), schopné vystřelit 14,75kg náboj rychlostí 900 m/s. Druhou variantou AK1 byl kanon L/53 (či spíše 52,7, protože hlaveň byla dlouhá 5270 mm) s rychlostí střely 890 m/s.
Klíčovým datem pro vývoj byl 27. 2. 1950, kdy se konala porada na velitelství československého tankového vojska. Shromážděná komise schválila konečnou verzi projektu TVP (na základě unifikovaných výkresů Am 634-P a Am 635-P), která však postrádala konkrétní detaily. Oba výkresy ve skutečnosti vznikly již dříve (18. 2. 1950) a ten pražský nese název "TNH tA". Na těchto výkresech však chybí předpokládaný příďový kulomet a poklop řidiče.
T-50/51 byl také srovnáván s tankem T-34/85 (který byl ještě ve službě) a vyšel z toho příznivě. Kanon ráže 100 mm dokázal na vzdálenost 1000 m prorazit 140mm pancíř (60 stupňů) a vozidlo mělo mít lepší manévrovací schopnosti, dané motorem AHK/AXK o výkonu 1000 koní a lepším odpružením. Bylo však také těžší než T-34/85. Uvažovalo se také o tom, že čelní a zadní části korby budou odlévané místo svařovaných, a generál František Papoušek měl zájem o automatický nakládací mechanismus.
Schůzka také potvrdila předchozí rozdělení a plány výroby a obě firmy slíbily dodat prototypy z měkké oceli do 30. 4. 1952 (plus prototyp z pancéřové oceli do 31. 12. 1952). Již v roce 1950 však bylo jasné, že Škoda ani ČKD nebudou mít možnosti sériové výroby (zejména vzhledem k tomu, že ambiciózní plán počítal se sériovou výrobou po 16 až 22 měsících od zavedení prototypu). Major Hajšman také předpokládal, že kompletní dokumentace tanku by mohla být odeslána do SSSR k posouzení v listopadu 1950.
Překažené plány
Československo získalo licenci na výrobu T-34/85 v roce 1949, ale to ještě nebránilo armádě doufat, že během 2. pětiletého plánu (1953-1958) vyrobí Československo 1799 kusů. To však byla jen fantazie. Nedostatečné výrobní kapacity (výroba T-34/85 běžela od roku 1951) a politický tlak ze strany SSSR způsobily, že projekt byl velmi brzy opuštěn.
Dne 4. 3. 1950 se konala schůzka, na které bylo oznámeno rozhodnutí ministra obrany o zastavení vývoje T-50/51. Samotný motor měl být dále vyvíjen a nějakou dobu poté běžel i vývoj pancéřování. Někdy později v roce 1950 byl rozhodnutím č. 15705 vývoj zcela zrušen, včetně vývoje všech projektů na bázi TVP (stíhače tanků, samohybné houfnice).
Veškeré výrobní kapacity byly mezitím využity pro T-34/85 a v roce 1955 dorazil do Československa první T-54 jako předstupeň plnohodnotné licenční výroby, která v té či oné podobě běžela prakticky až do roku 1981, kdy naši výrobci přešli na typ T-72.
S československými prototypy se tak dnes můžete seznámit zejména prostřednictvím počítačové hry World of Tanks, jejíž autoři převedli známé nákresy do 3D podoby a vdechly jim život, alespoň na počítačových monitorech.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
