Ale povedlo se a patří jim díky za odvahu. Dnes si proto můžete přečíst zpověď ředitelky Diakonie ČCE střediska CESTA Zuzany Hoffmannové. A příští týden se dozvíte, co na sebe prozradil ředitel Slováckého muzea v Uherském Hradišti Ivo Frolec.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství…

Všechny, v popředí určitě stojí vzpomínky na dovolené v Jugoslávii a v jiných zemích, tehdy dostupných.

Jaká jsem byla žačka?

Na základní škole sice žák poměrně úspěšný, ale průšvihář. Na poznámky jako „plive po spolužačce pecky" si pamatuji dodnes a nejednou mi kolem hlavy prosvištěla například křída (jednou dokonce i klíče) vržená paní učitelkou, ne zcela náhodou směrem ke mně. Na škole střední už to pravda se známkami bylo horší a navíc se „průšvihářství" změnilo v jakousi vyšší formu rebelství. Velký respekt k rodičům, že jsme to společně přežili.

Zuzana Hoffmannová ve věku 3 let.Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Nejoblíbenější jednoznačně český jazyk, na druhé straně jednoznačně trojice matematika, fyzika, chemie.

Moje první láska?

Ta platonická určitě Honza Nedvěd, opravdová někdy v šestnácti jménem Martin. Nádherný klíč k jeho srdci, který mně daroval, mám doma dodnes.

Čím jsem chtěla být?

Někdy v pěti klasicky popelářem, posléze uklízečkou (to mi rozhodně nevydrželo), taky prodavačkou či učitelkou hry na flétnu v lidové škole umění.

RODINA

Jak jsem potkala svého životního partnera?

V divadle jeho tatínka. Začalo to během zkoušení muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, kde jsme oba hráli, a už to (s drobnou přestávkou) nikdy neskončilo a doufám, že ani nikdy neskončí.

Děti, to jsou starosti i radosti…

No samozřejmě, že ano. Ale každá starost je povětšinou vyvážena radostí, takže se to vlastně vždy vynuluje. Ono když vás celý den zlobivé a neustále se vším nespokojené dítě pak večer obejme a řekne „maminečko moje", tak je rázem po všech rodičovských starostech.

Kdo je u nás pánem domu?

Někdy naše dcera Ema, ale zcela upřímně a bez mučení říkám, že já. (Manžel by samozřejmě řekl, že on.)

Co mě dokáže totálně vytočit?

Nedochvilnost. A taky, když se mě někdo snaží přemluvit k něčemu, o čem stoprocentně vím, že nechci.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Tak bohužel to první a jen těžko hledám nějakou, kterou bych měla aspoň trochu ráda. Možná vyskládávání umytého nádobí z myčky?

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám…

Nic! Ale pšt, doma tomu říkám meditace.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Zelí v jakékoliv podobě, hlavně v podobě zelňačky mojí maminky. A přivést takřka k šílenství mě taky dovede chuť na bramborový salát.

Pivo lahvové, nebo točené?

Lahvové mi moc nechutná, takže točené, nejlépe černé nebo řezané.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Pokud sem lze zařadit přečtení knihy, tak to byla zcela určitě za tři dny přečtená kniha Žítkovské bohyně.

Můj vztah ke sportu…

Spíše kladný, aktivně i pasivně. Jen kdyby na ten aktivní bylo více času. Třeba k takovému squashi bych se co nejdřív moc ráda vrátila.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Protože jsem se k tomu dostala jak slepý k houslím, ale obrovsky mně to přirostlo k srdci.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen" obživou?

Zajímalo by mě, zda by někdy někdo přiznal, že jen obživou. Já na tuto otázku odpověděla při předchozí otázce.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Když se práce daří a odsýpá, když jsou spokojení klienti našich služeb, když se zaměstnanci usmívají…

Kdy mám chuť s tím seknout?

Když je to přesně naopak.

Čím bych chtěla být, kdybych se zasnila…

Lékařkou, zdravotní sestrou, prostě někým, kdo pomáhá druhým lidem. Když se zasním ještě víc, tak majitelkou penzionu. A když se zasním úplně nejvíc, tak milionářem filantropem.

OSTATNÍ

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila…

Když se moje kamarádka na našem „babském" wellness víkendu až po krk rochnila v bazénku, který byl určen pouze k ponoření nohou.