Na kvalifikačním turnaji v Dřevěnici uspěl v konkurenci dalších kolegů a společně se Zdeňkem Grabovským a Jiřím Kmoníčkem ho delegáti určili na listinu A, tedy extraligových rozhodčích. Slováckému deníku prozradil, co to vůbec obnáší být extraligovým rozhodčím, jaký byl jeho postup a co plánuje do budoucna.

Měl jste k volejbalu vztah už od dětství?

Volejbal jsem začal hrát ve dvanácti, trénoval nás skvělý učitel Radislav Staš. Jako žáci jsme neměli konkurenci, stali jsme se přeborníky republiky v devadesátém šestém nebo sedmém a jako dorostenci jsme pak postoupili do dorostenecké ligy. V Bojkovicích se to stalo po třiceti letech, co se mladí dostali tak daleko.

Stále aktivně hrajete, nebo už se věnujete jen pískání?

Ve volejbale pokračuji docela i teď. Ale protože jsem měl zdravotní problémy a byl jsem na operaci s ramenem, tak už méně než dřív. I když třeba beach hraji v létě často. Volejbal zbožňuju, tak se ho nechci úplně vzdát.

Co byl ten moment, kdy jste se rozhodl stát se rozhodčím?

Já jsem poprvé pískal na turnaji o Pohár Bílých Karpat a tam se mi to strašně zalíbilo. Ne z důvodu moci, protože já jsem na hřišti stejný rapl jako spousta jiných, ale kvůli tomu, že se můžu podílet na rozhodování a regulérnosti sportu, který miluju. Tak jsem si postupem času udělal třetí rozhodcovskou třídu, což je vlastně nejnižší pod krajským přeborem, a tak jsem začal pískat žáčky a žákyně.

Jaký byl váš další postup?

Pak jsem šel na vojnu, když jsem se vrátil, udělal jsem si druhou třídu, to jsem začal pískat krajský přebor žen i mužů. O dva roky později jsem si udělal první třídu, což byla vstupenka do ligových soutěží. Další rok jsem pískal stále krajský přebor a pak mě poprvé zařadili na listinu C. To už jsem pískal dorosteneckou ligu holek, kluků a další rok pak už druhou ligu mužů a žen. V roce 2007 jsem se dostal na B listinu Českého volejbalového svazu, což byl významný posun, konečně jsem pískal první ligu mužů i žen. Tam jsem byl asi pět let s tím, že už nás hodnotili delegáti Českého volejbalového svazu. Funguje to tak, že na listině je třeba šedesát rozhodčích a z toho pět nebo deset nejlepších jde do kvalifikace o vyšší listinu.

Absolvoval jste nějaké zkoušky, nebo je to jen o hodnocení delegátů?

Od počátku ligových soutěží absolvujeme každý rok školení rozhodčích, kde píšeme testy, máme také ústní zkoušku a tak dále, které musíme splnit. Když nesplním, tak nemůžu pískat do té doby, než udělám reparát. A samozřejmě čím vyšší liga, tím náročnější zkoušky.

Co se hodnotí na vašem výkonu rozhodčího?

Jak osobnost rozhodčího, tak jeho výkon na hřišti i to, jak dokáže ustát krizové situace – když se někdo posere, tak je to špatně, důležitá je totiž psychická odolnost. Dál se hodnotí celkový dojem a znalost pravidel. Funguje to tak, že mají jakýsi dotazník, kde se zaškrtává od A až do F, a záznamy pak zadají do počítače, který jim vyhodnotí výsledky.

Vypracovával jste se sám, nebo vás někdo školil?

Je jeden člověk, který mi strašně pomohl, co se týká pískání, který mě naučil to, jak má v podstatě rozhodčí vypadat. Jiří Dvořák je snad nejlepší rozhodčí, který u nás 
v republice kdy byl, pískal mezinárodně, ale i finále světové ligy a podobně. Vyhlédl si mě na jednom turnaji. Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem se mu zalíbil a začal se mnou pracovat. Po čtyřech letech spolupráce se nám povedlo dostat až do extraligy.

Byla to dřina?

Ano. Připravoval mě svérázným drsným humorem i slovy, ale to prostě patří k němu. Je to člověk, bez kterého bych to nedal. Pochopil jsem, že být rozhodčím není to, co jsem si myslel do té doby, ale to, co je on.

Co bylo nejtěžší na tom, dostat se do extraligy?

Ta konkurence. Za dveřmi na ta místa čeká dalších asi dvě stě lidí. Je prostě potřeba se vypracovat, protože dobrým rozhodčím se nikdo nestane jen tak, bez práce. Základ je podle mě ten, že někdy volejbal aktivně hrál. Kdo ne a chce být rozhodčím, tak je to špatně, protože nikdy nedokáže pochopit emoce hráčů na hřišti, když je nějaká vyrovnaná koncovka. To jsou prostě věci, které nezná, protože je nezažil. Kdo hrál volejbal, tak umí pochopit, že i když by to nemělo vůči pravidlům být, tak se musí občas v koncovce nějaké to ostré slůvko přehlídnout. Jsou prostě takové situace, kde se nedá stavět jen na pravidlech.

A co obnáší post extraligového rozhodčího?

Zásadně se to liší třeba 
v psychice. Dřív jsem na volejbale neviděl kameru a novináře, teď se to jimi všude hemží. Další věc je, že všichni lidé, co se motají kolem extraligových družstev, jsou profíci, kteří znají perfektně pravidla. Což znamená, že se nevykecám 
z nějakého nesmyslu jako třeba v nižších soutěžích. A je to taky časově náročnější, jezdím po celé republice, od Zlína až po Liberec, Příbram nebo Karlovy Vary.

Lze se stát rozhodčím na plný úvazek?

Je to koníček. Ve volejbale povolání rozhodčího neexistuje, jak je to třeba ve fotbale, kde pískají profíci. Je to také docela pěkný přivýdělek, ale 
k tomu se musí člověk dopracovat. Rozhodčí na krajském přeboru má výdělek zanedbatelný, na té vyšší úrovní už je velice pěkný.

Co volejbal v Bojkovicích? Na jaké je teď úrovni?

Snažili jsme se o to, aby se tady hrála druhá liga. Svého času jsme se dočkali dvou kvalifikací, kde nám to nevyšlo, i když tedy jednou jen 
o fous. Ale momentálně jsou ty priority hráčů už trochu jiné. Mají rodiny, staví domy a mládež, která by je nahradila, zatím není.

S mladými hráči je v Bojkovicích problém?

Je to špatné, mají úplně jiné zájmy, než jsme měli my. Mně když bylo patnáct, tak jsem přišel ze školy, hodil batoh do kouta, dal jsem si tepláky a šel jsem na hřiště až do večera. Teď to funguje tak, že se tady potulují mladí s cigárkem, spoustu času tráví na internetu, a když přijdou na trénink, tak s tím, že momentálně neměli co dělat a přišli si zatrénovat. Není to žádná priorita, bohužel. Volejbal tady v Bojkovicích končí většinou po žákovském věku. Ve škole totiž mají díky hraní nějaké úlevy, ale s přechodem do dorostu osmdesát procent z nich skončí.

A co máte vy v plánu dál?

Hlavně se teď udržet v extralize. Funguje to totiž tak, že dva poslední rozhodčí v hodnocení padají z tabulky a na jejich místa nastupují další. První rok bude pro mě asi nejtěžší, tak se na to chci zaměřit. A pokud se udržím, byly by otevřené dveře na mezinárodního rozhodčího. Tam mám bariéru, jazyk. Ale tohle zatím ještě neřeším, je to ještě daleko.

KAROLÍNA PEŘESTÁ