Sotva jsem se představila, majitel spustil: „Zdravím vás, paní Kotková, copak, Vojta zase nepřijde na zkoušku?“ Chvíli mi trvalo, než jsem jej přesvědčila, že skutečně nejsem Vojtova maminka a že shoda jmen je čistě náhodná.

Když v pátek vpodvečer vstoupil Vojta Kotek do kina Hvězda, už zdaleka nepřipomínal výrostka, co by jej maminka omlouvala ze zkoušek. Vešel sebevědomý mladý muž, za ruku si hrdě vedl svou přítelkyni a všem fanynkám ve foyer, co uvěřily povídačkám o tom, jak je jejich idol opuštěný a sám, spadla čelist. Spokojit se tak musely s Vojtovým úsměvem a autogramem na plakátě. Ostatně i pro ten se tlačily jako „o život“.

Zažil jsi sám někdy pocit, že ti jde o život?

Jasně. Třeba právě dnes, celou cestu, když jsem jel sem do Uherského Hradiště. Strašně pršelo, byla hrozná mlha a mně nějak málo svítí auto a taky nemám jednu mlhovku… Ale pšššt! (smích) Fakt jsem se místy bál. Jinak ale myslím, že o život jde v naší branži pořád, každý den. Člověk je neustále vystavený tomu, aby ho ty davy rozervaly.

Ve filmu šlo „o život“ trochu jinak, a sice o život, který nemá být počat… Zachoval by ses v kůži hlavního hrdiny stejně?

Nevím, asi ne úplně. Do takové situace jsem se ještě nedostal, naštěstí. Dost by to záleželo na té slečně. Myslím, že z větší části je to rozhodnutí na ní. Ale určitě bych se k tomu snažil postavit jako chlap. Když bych ji miloval, byl bych šťastný. A když ne… Nevím… Jsem strašně rád, že zatím se mi takové rozhodnutí vyhýbá. (smích)

Režisér Milan Šteindler údajně čekal, až do role dozraješ… Myslíš, že se ti to povedlo?

Jestliže Milan má ten pocit, asi ví, co říká. (smích) Jisté je, že se v tomhle věku člověk za dva roky dost výrazně posune, někam skočí. I když upřímně, já se stejně pořád necítím nějak extra zrale, to fakt moc ne.

Určitě ale už nejsi ten Vojta Kotek ze Snowboarďáků…

To nejsem. Ale na tom se hodně podepisují také zkušenosti, kterých přibývá. A nejde jen o to, že jsem natočil víc filmů, ale že se kolem děje spousta věcí, kterými si to v sobě všechno postupně rovnám. Tím nechci říct, že už mám srovnáno úplně všechno, ale jako bych byl už blíž něčemu, co by mohlo být „to ono“.

Může za to „srovnávání se“ nějaký výrazný zlom? Třeba dosažení plnoletosti?

Ve věku mezi sedmnácti a dvaceti toho člověk spoustu hektického zažívá a přitom jakoby dospívá. Pro mě ale nebyl až tak velkým zlomem osmnáctý rok. Neměl jsem z toho žádný zvláštní pocit, že teď už jsem papírově dospělý a všechno se mění. Zato teď, když mi bylo dvacet a mým kamarádům bylo dvacet, jako bychom si to všichni víc uvědomili. Že teď je ten čas, kdy je třeba víc se starat, pracovat a vážněji přemýšlet o životě.

Znamená to, že si věci hodně promýšlíš předem, nebo máš přece jen trochu té lehkomyslnosti společné s hlavním hrdinou?

Snažím se přemýšlet o věcech hodně dopředu, ale ve finále pak často jednám dost zkratovitě. A když pak dojde na lámání chleba, udělám nějakou blbost a mám co dělat, abych to vyřešil.

A co zodpovědnost?

Myslím si, že v některých věcech skutečně zodpovědný jsem. Ostatně rodiče mě k tomu dobře vedli. A také jsem se dost brzy začal starat sám o sebe. A nevpadnul jsem tak jen do světa pracovního, ale také do světa showbyznysu, kdy si člověk za věci, které udělá, musí o to víc sám zodpovídat.

Zrání, ba dokonce stáří, jsi si ve filmu O život vyzkoušel na vlastní kůži… Existuje něco, na co se těšíš, „až budeš starší“?

Nemám úplně ten pocit, že bych se nějak zvlášť těšil na své stáří. Ale určitě se těším na ty věci, které přijdou. Například na vlastní rodinu, která přijde v ten správný čas. Nebo na to, až budu dělat to, co dělat chci. A až už mi to, co mi teď právě moc nejde, konečně půjde. A na ten pocit, že budu sám se sebou spokojený.

Závěrem by se slušela pozvánka… Čím by tě jako diváka film O život nejvíc zaujal?

Je to rozhodně netradiční film, který v poslední době v Čechách a české kinematografii nebyl k vidění. Humor v něm je také dost netradiční, takový řekl bych „Milanův“. A za zmínku rozhodně stojí strašná spousta triků a také skvělé vizuální zpracování. To už je poslední dobou opravdu zřídkakde k vidění. To všechno, samozřejmě kromě brilantních hereckých výkonů (smích), je asi ta nejlepší pozvánka, jaká může být.

Adéla Kotková