Možnost se naskytla v roce 2009 u příle­žitosti desátého výročí jeho úmrtí, kdy mu byla na její popud na zámeckém nádvoří odhalena pamětní deska. U příležitosti sedmdesátého výročí seskoku paraskupiny se spolupodílela na přípravě výstavy, která je až do 13. dubna k vidění ve výstavních prostorách ostrožského zámku. Kromě výstavy ale Uherský Ostroh chystá na 5. dubna i odhalení památníku, jenž bude připomínat hrdinství nejen čtyř členů této paraskupiny, ale i několika set spolupracovníků odbojového seskupení.

Na ostrožském zámku je k vidění výstava k 70. výročí seskoku paraskupiny Carbon. Jak k tomu došlo?

Loni na podzim mě kontaktoval Přemysl Máčel z Kulturně-historické společnosti Bohuslavice u Kyjova. Její členové se zajímají o události spojené s druhou světovou válkou a rovněž 
o historii paraskupin. A protože paraskupina Carbon sehrála důležitou roli i v historii jejich obce, přišel s návrhem podporovaným Společností Václava Morávka v Kolíně a jejím předsedou panem Pavlem Pobříslem, abychom ke kulatému výročí seskoku uspořádali vzpomínkovou slavnost, při níž by byla jejím členům odhalena v našem městě pamětní deska. A já jsem si k tomuto návrhu přidala ještě jeden. Aby na pamětní desce bylo vzpomenuto i na ty, kteří se do protifašistického odboje zapojili 
z vlasteneckého přesvědčení a dobrovolně nasazovali za vlast a její svobodu životy své i příslušníků svých rodin. Vedení radnice bylo k našemu návrhu velmi vstřícné a společnými silami se zrodila akce, která nezahrnuje jen odhalení památníku.

Před zámkem tedy odhalíte pomník a co je k vidění v zámku?

Ano, nakonec jsme se dohodli, že by nemělo zůstat jen u odhalení památníku, ale že bychom celou akci podpořili uspořádáním výstavy. Ti, kdo výstavu od její vernisáže navštěvují, budou dopředu poučeni a lépe pochopí smysl odhalení památníku. Výstavu František Bogataj a výsadková skupina Carbon jsme uspořádali ve spolupráci s Moravským zemským muzeem v Brně, jejím kurátorem je Jan Břečka, který zpracoval historii činnosti paraskupiny Carbon a jejich jednotlivých členů – velitele kpt. Františka Bogataje, rtm. Josefa Vance, rtm. Františka Kobzíka a čet. asp. Jaroslava Šperla. Z celkového počtu třiatřiceti panelů, které výstava obnáší, jsou tři věnovány odbojové skupině Carbon Bohuslavice a já jsem šestnáct panelů věnovala našim odbojářům z Ostrohu. V době druhé světové války byly ještě město Uherský Ostroh a městys Ostrožské Předměstí samostatnými obcemi.

Mnoho Ostrožanů bylo po válce oceněno, že?

Když členové odbojového seskupení Carbon byli v listopadu 1947 oceněni vyznamenáními, z celkového počtu udělených 17 Československých válečných křížů 1939 jich 9 putovalo do Ostrožského Předměstí. Jejich nositelům i některým z těch, kteří obdrželi československou medaili Za zásluhy, jsem věnovala medailonek. Výstavu doplňují písemné i věcné předměty jako vojenské uniformy Františka Bogataje, jeho četná vyznamenání, unikátní zachovalé předměty ze shozu zbraní u Bohuslavic, makety letadel, z nichž byly vysazovány paravýsadky a shazovány kontejnery se zbraněmi. Součástí výstavy je i projekce audiovizuálního dokumentu, jednoho z dílů televizního cyklu „Stínoví vojáci", věnovaného paraskupině Carbon.

O skupině se ale dříve tolik nemluvilo, proč teď?

Mnoho lidí se mě na to ptá, ale mně se na to ne zrovna lehko odpovídá. U nás v Ostrohu bylo jméno Františka Bogataje a vůbec činnost „carbonářů" po celou dobu minulého režimu velkým tabu. Pokud se o nich mluvilo, pak spíše v negativním smyslu. Již v roce 2009 v souvislosti s odhalováním pamětní desky Františku Bogatajovi jsem si to od místních komunistů „slízla". Přivítala jsem možnost znovu toto pro někoho již zapomenuté téma otevřít. František Bogataj byl vojákem z povolání, po rozpuštění armády po 15. březnu 1939 se 
s danou situací jen tak nesmířil a okamžitě se zapojil do vojenské odbojové organizace Obrana národa, byl pověřen zorganizováním a vedením úseku Uherský Ostroh a okolí. Tenkrát se v našem městě do odboje zapojilo dost lidí, ale když nastalo v rámci celého protektorátu i u nás jejich zatýkání, odvážení do koncentračních táborů, mučení a popravy, každý si pro příště rozmyslel, zda v odboji nadále pokračovat. Když byla odbojová činnost v našem městě i okolí znovu oživena právě v souvislosti s vysazením paraskupiny, byli její členové získáváni na základě velké vzájemné důvěry a známosti z dřívějška. V Ostrohu to byli především sokolové a učitelé, mezi kterými Bogataj našel své nejvěrnější spolupracovníky. Během jednoho roku se mu společně 
s Jaroslavem Šperlem podařilo vytvořit rozsáhlou odbojovou organizaci, která zahrnovala Uherskohradišťsko, Uherskobrodsko, Hodonínsko a Kyjovsko.

A co bylo úkolem paraskupin?

Jednak plnit úkoly zpravodajského charakteru, to znamená obnovit a udržet rádiové spojení 
s Londýnem, kontaktovat místní odboj a vytvářet nové odbojové skupiny, které by po vyzbrojení byly schopny se spolupodílet s Rudou armádou a spojeneckou Rumunskou královskou armádou na osvobození jednotlivých obcí. Proto jedním z důležitých úkolů paraskupiny bylo vytipovat pro shoz zbraní vhodné plochy, jejich počet se pohyboval kolem 23, vykorespondovat termíny shozů a vše, co s tím souviselo. Ne všechny předem ohlášené shozy se uskutečnily, mnohé byly zrušeny, některé v důsledku nepříznivého počasí nebo zákrokem blížícího se gestapa byly přijaty jen částečně. První úspěšný shoz se podařil až 23. března 1945 u Ostrožské Nové Vsi, během následujících tří týdnů pak u Blatnice, Bohuslavic a Popovic. Pro členy „part pro plochu" bylo velmi těžké a riskantní se na přijímací plochu dostavit nepozorovaně, je třeba vzít v potaz, že tak mnohokrát činili zbytečně.

Co shozy obsahovaly?

Zbraně, munici a trhaviny. Byly shazovány v zásobnících, například blatničtí odbojáři museli takových zásobníků převzít, odvézt a ukrýt čtyřiadvacet. Celková hmotnost nákladu zbraní ze všech čtyř úspěšných shozů představovala sedmnáct tun. Byly přerozděleny i ostatním skupinám. Bogataj si posteskl, že zbraně byly dodány příliš pozdě, aby příslušníci jeho skupin mohli být s nimi řádně obeznámeni. Přesto pod vedením Bogataje a Šperla bylo provedeno více než 40 úspěšných sabotážních akcí, přepadů a destrukcí.

Členové paraskupiny se na naše území dostali jak?

Paraskupiny byly vysílány na území protektorátu Čechy a Morava z Anglie II. odborem ministerstva národní obrany, které začalo v Londýně pracovat od počátku války v roce 1940 současně s československou exilovou vládou.Paraskupina Carbon byla vysazena po půlnoci 13. dubna 1944 v prostoru mezi Vacenovicemi a Ratíškovicemi. Údajně nízký porost byl ve skutečnosti vzrostlým lesem, parašutisté zůstali i s kontejnerem s operačním vybavením viset na stromech, a to ještě daleko od sebe. Skupina se na smluveném místě v ostrožském lese, kde to Bogataj důvěrně znal, protože byl ostrožským rodákem, nikdy nesešla. Šperl i Bogataj postupovali sami, při seskoku přišli o vysílačku. Jediné, co Bogataj zachránil, byl radiomaják Eurika, kterým se ze země navigovalo letadlo určené pro shozy zbraní.

Zbylí dva se potkali?

Ano, ale co Kobzík s Vancem po seskoku dělali celé tři týdny, než se dostali v noci na 7. května až na Bojkovicko do Rudic, dnes už zřejmě nikdo neobjasní. Jen těžko si představíme, do jak složitých situací se vysazení parašutisté dostávali. Většinou se ocitli na území, které neznali a kde se od jejich emigrace do zahraničí změnilo tolik věcí. Spoléhali se na záchytné adresy, kterými byli vybaveni a na nichž se měli hlásit, ale většinou zde pomoc už nenacházeli. Pokud jednou byli shozeni na území nepřítele, museli přežít a nemohli čekat, že je někdo odveze zpět. Svůj úkol, kterým byli pověřeni, na sebe brali dobrovolně s vědomím, že délka jejich přežití v akci byla jejich veliteli odhadována na tři až pět měsíců. Němci na jejich dopadení vypisovali lákavé odměny a těm, kdo jim poskytnou pomoc, hrozila smrt. Museli dodržovat zásady života i v ilegalitě, a to bylo mnohdy nad jejich síly.

To nebylo jednoduché, asi byli hodně vyčerpaní…

Ano, zřejmě to bylo právě naprosté vyčerpání, hlad a snad 
i nemoc, které se podepsaly na tragickém konci obou kamarádů. Snad udělali chybu, když se v Rudicích ukryli bez vědomí majitele, bývalého legionáře a četnického strážmistra Františka Lukáše, na půdě jeho domu, kde je ráno našla jeho manželka. Představili se jí jako českoslovenští důstojníci, kteří odchází na Slovensko, a požádali o trochu jídla. Lukáš je vyzýval k odchodu a současně se odešel poradit se starostou a tajemníkem obce. Obavy z možné provokace a také strach, že by mohlo jít o dva uprchlíky z pracovního nasazení, kteří jen několik dnů předtím zastřelili ve Valašském Meziříčí dva policejní úředníky a po nichž bylo prováděno v celém kraji rozsáhlé pátrání, nakonec vedly k tomu, že Lukáš nahlásil jejich pobyt na četnické stanici v Bojkovicích. Na místo se dostavili tři četníci, vyzvali oba muže, aby slezli dolů a legitimovali se. Kobzík s Vancem se nepokusili o útěk ani o ozbrojený odpor. Splnili nepsanou přísahu, že nepadnou do rukou nepřítele živí, protože příliš mnoho toho věděli. Zvolili smrt z vlastních zbraní.

Jaký byl další osud Bogataje a Šperla?

Než se jejich cesty spojily, pokračoval každý sám. Šperl se rovněž po strastiplném putování od jedné záchytné adresy ke druhé dostal až do Vések, kde mu poskytla prozatímní ubytování paní Františka Hrabalová. Bogatajovi se podařilo ještě v lese u Bzence jen zázrakem uniknout ze zátahu gestapa. Z ostrožského lesa po marném čekání na své druhy odchází do Ostrožského Předměstí, kde přečká první noc u svého přítele Karla Hroníka a prostřednictvím učitele Antonína Straky, neúnavného bojovníka proti fašismu od počátku okupace, který za vlast položil před úsvitem osvobození život, se mu podaří postupně navázat spojení s bývalými členy odbojové organizace Obrana národa, sokoly a celou řadou učitelů a také se svým radistou Šperlem. Oběma se podařilo do konce roku 1944 vytvořit rozsáhlou odbojovou organizaci, vyhledat vhodné plochy pro shoz zbraní a z odbojářů sestavit skupiny pro jejich převzetí. Pomocí domácích odbojářů byly sestaveny dvě rádiové stanice, jedna vysílala z Louky, druhá nejdříve ze stanoviště v Popovicích, poté 
v Sadech a nakonec z Kunovic.
V lednu 1945 bylo navázáno spojení s Londýnem a vykorespondovávány shozy zbraní. O četných úspěšných destrukcích, přepadech a sabotážních akcích jsem se už zmiňovala stejně jako v závěru války o podílu na osvobozování některých obcí.

Proč se o Františku Bogatajovi v minulosti příliš nemluvilo, když přispěl svou měrou k osvobození regionu?

Zda se o Františku Bogatajovi nemluvilo jinde, nevím, toto tvrzení platí pro jeho rodné město Uherský Ostroh. Po válce obdržel plným právem četná vyznamenání a vystudoval Vysokou válečnou školu v Praze. Poté se stal náčelníkem zpravodajského oddělení u sborového velitelství v Bánské Bytrici. Od samého počátku se však nemohl vyrovnat s narůstajícím vlivem komunistů, k čemuž se otevřeně vyjadřoval. Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Bez udání důvodu byl převelen na vojenskou střelnici v Přáslavicích u Olomouce, tam jej zastihl 25. únor 1948, po několika dnech je odeslán na nucenou dovolenou a 2. září téhož roku je propuštěn z činné vojenské služby. Minulý režim označoval parašutisty, o nichž jsme zde mluvili, za agenty buržoazie a zařadil je mezi své nepřátele. Aby unikl osudu svých kamarádů, 30. října 1948 přešel ilegálně hranice do tehdejšího západního Německa a aktivně se zapojil do protikomunistického odboje pod patronací USA. A to byl, nebo do dneška ještě je, hlavní hřích Františka Bogataje, který mu místní komunisté nemohou odpustit. On však komunistickému režimu až do své smrti odpustit rovněž nedokázal. Dodejme, že koncem roku 1954 byla činnost čs. zpravodajských skupin ve službách Američanů ukončena a František Bogataj odjel do USA, kde pracoval v Chicagu jako úředník American National Bank, odkud do důchodu odcházel ve funkci jejího viceprezidenta. Do vlasti se nikdy nevrátil, zemřel 4. února 1999 v Saint Germain a v listopadu téhož roku byla urna s jeho popelem uložena na hřbitově do rodinného hrobu v jeho rodném městě Uherském Ostrohu.