„Jedná se o rýži, která se zaleje čočkovou polévkou, zamíchá rukama, a jimi se také jí," zdůrazňuje mladá Vlčnovjanka. A není jedno, kterou rukou jíte. Obecně se levá považuje za nečistou. „Nepálci totiž nemají toaletní papír a využívají právě levou ruku," objasňuje s úsměvem dobrovolnice. Nepálská kuchyně se vyznačuje hodně kořeněnými jídly, která se skládají z rýže a zeleniny, a také různých placek. „Chilli papričku tady běžně sní i malé dítě," prozrazuje dvaatřicetiletá Šárka. Co se týče tekuté stravy, mají místní svou variantu piva. Jde o zkvašené proso, které člověk dostane společně s horkou vodou a jeden hrnek si může zalít až sedmkrát. „Na to jsem jednou zapomněla a objednala jich pro pět lidí pět, obsluha na mě nechápavě hleděla. Potom po celé vesnici hledali takové množství nádob," vzpomíná mladá dobrovolnice. Dodává, že jim přinesli podobné, které lze vidět na záchodech, takže měli trochu obavy.

Jako ve většině exotických zemí ani tady se nedoporučuje pít vodu z vodovodu, nedělají to většinou ani tamní obyvatelé. „Není moc chutná a především čistá," upozorňuje Šárka Starobová.

Jídlo je v Nepálu pro cizince poměrně levné, večeře pro pětičlennou rodinu vyjde asi na dvacet korun. Lidé tam k němu mají i obecně jiný vztah. „Všichni rádi jí. Nikdy jsem tam třeba neviděla, že by maminka běhala za dítětem se lžící, protože nechce jíst, tam se na jídlo vyloženě těší," popisuje své zkušenosti Vlčnovjanka.

Prodejem nakrájeného ovoce a zeleniny se tam mnozí také živí, na trzích potkáte hodně podobných stánků. Šárka ale připomíná jedno přísloví, podle kterého je dobré se řídit aspoň na začátku: Buď to oloupej, uvař, anebo zahoď. Tělo Evropana si totiž musí zvyknout na tamní bakterie. Jistou zvláštností hlavního města Kathmandu je, že tam lidé nosí roušky, což je kvůli ovzduší. „Vždycky jsem říkala, že ji nosit nebudu, nakonec jsem si ji taky koupila. Večer totiž ze sebe pravidelně setřete vrstvu prachu," prozrazuje dobrovolnice. Neopomíná zmínit rovněž stále nerovnoprávné postavení ženy ve společnosti. Ta například jí až jako poslední, až to, co zbude. Ne-existuje, aby se muž zvedl a šel si pro něco sám, i kdyby seděl blíž. 
S tím se pojí také osud novorozeňat – holčiček. „Stávalo se to spíše v minulosti, ale i teď se objevují případy, kdy rodina malou holčičku otráví," komentuje smutné události Šárka Starobová. Důvodem je fakt, že dívka musí mít věno, aby se vdala, rodina tedy musí celý život šetřit. S tím se pojí tamní přísloví: Vychovávat dceru je jako zalévat sousedovi zahradu.

Vlčnovjanka nejezdí do Nepálu za zábavou nebo exotickou dovolenou. I když poprvé tam jela s kamarádkami skutečně na dovolenou, a to v roce 2011. Od té doby tam strávila sedm měsíců a snaží se společně s neziskovou organizací SHANTINEPAL přispět svou troškou. Ve státní škole nedaleko Pokhary pomáhá s dalšími dobrovolníky s opravami, výukou, a také jezdí společně s dětmi na výlety. Cílem do budoucna je opravit budovu školy.

Výstava fotografií nazvaná Úsměvy z Nepálu je k vidění v galerii Na Měšťance ve Vlčnově do 28. února.