Prozraďte čtenářům, jaký máte vztah ke Slovácku?

Hodně lidí od nás ze severu Čech pociťuje sympatie k vaší jihomoravské otevřené povaze. Že nejste takoví zadumaní, uzavření, studení čumáci. Aspoň si to tak o vás malujeme. Krajina nádherná – na jedné straně nepopsatelnou magií opředené Bílé Karpaty a na druhé straně bukové kopce jako u nás, 
v Lužických horách, jež se 
mi zdvýhají za barákem. 
Můj první kluk byl polovinou ze Slovácka, takže pokud mohu dle těchto indicií soudit, můj vztah k vašemu kraji je velmi hřejivý.

Byla jste už někdy v Uherském Hradišti?

Ano, na jaře roku 2010. Můj muž, Ivan Acher, složil hudbu k představení Bambiland od Elfride Jelinek v režii Jiřího Honzírka právě pro vaše Slovácké divadlo. Tak jsme si v rámci zkoušení, protože 
v představení živě zpívali herci, do Hradiště udělali takový týdenní rodinný výlet. A když teď na to vzpomínám, tak ženské party jsem předzpívávala právě já. A to byly veliké hitovky! Už jen kvůli nim doporučuji představení zhlédnout, pokud se ještě hraje, nebo hudbu někde na internetu dohledat.

Příští čtvrtek sem přijedete opět. Na co se mohou lidé v kině Hvězda těšit?

Třeba na mě? (Smích) Na pár nových písniček, na nálady lyricky zjemnělé až bouřlivě expresivní, na krajiny snově surreálné až surově reálné.

Řekněte, jak jste se dostala 
k hraní na harmoniku a jak dlouho hrajete?

V 17 letech jsem začala sama hrát. Byl to takový pokus. Zkoušením a v celku rychlým, symbiotickým nalezením svého pravého „pěveckého" já.

Hrajete ještě na jiný nástroj?

Jako dítě jsem prolézala liduškou a ošahávala si různé nástroje, u některých vydržela déle, u některých jen chvíli… Klavír, příčná flétna, kytara, triangl… Ale jak už jsem v předchozí otázce trochu pateticky a v uvozovkách odpovídala, až s harmonikou jsem našla své hudební já. Ale je to tak!

Máte nějaký hudební vzor?

Vzor asi ani ne, snad jen pár hudebníků, kteří se mi líbí, nějak se mnou rezonují, což se hodně s věkem mění. Nejdéle se mi ale asi v úctě drží Dagmar Andrtová-Voňková. A potom můj muž, Ivan Acher. Toho bych 
i mohla považovat za svůj vzor. Je to geniální skladatel s naprosto originálním 
a svým, neústupným přístupem k hudbě. Opakovaně 
a stále žasnu a nechápu.

Vydala jste album Kykyrý, pracujete teď na něčem dalším?

Velice pozvolna. Vzhledem ke svým mateřským povinnostem, na něž se rozhodně nechci vymlouvat. Nastoupit a udržet nějakou koncentraci, nit, je nyní pro mne těžké. Ale věci musí dozrát ve svém správném čase. Občas je jim dobré pomoct, to uznávám, ale zabalit se to ještě nechystám, tak snad trochu času ještě mám a moje rozvláčnost mne umělecky nezahubí.

Hrajete pouze doma, nebo vyrážíte i do zahraničí?

Občas do Rakouska a letos si koncem června udělám výlet do Španělska, kam mne Český rozhlas odvelel reprezentovat na Evropský festival folkové hudby. Na podzim 
to vypadá na New York na pozvání Českého centra. Těším se.

Kde vás mohou lidé teď v létě potkat?

Různě. Moje paměť funguje jen pár dní napřed a nazpět, takže nejlépe zájemci pořídí, kouknou-li se na mé webovky: www.janavebrova.com.

Vadí vám srovnávání s Radůzou? Vnímáte ji jako konkurenci, nebo spíše jako kolegyni – kamarádku?

No… spíš mně vadí, jak někdo může být natolik hloupý a srovnávat svým působením, stylem a projevem svého hraní dvě tak naprosto odlišné ženy. To zavání velikou necitlivostí k hudbě 
a nižší inteligencí. A je to zatím paní kolegyně.

Když vymýšlíte text k písni, zkoušíte si na někom, jestli ho lidé přijmou?

Jsem v tom hodně opatrná, nepřijetí u lidí zavání kalkulem, spíš se snažím dávat pozor na to, aby jen nebyly blbé. Ale můj jediný revizor a editor je můj Ivan. On sám je velmi dobrý básník a hlavně člověk s největší fantazií, 
humorem, pohotovostí a přirozenou inteligencí co znám, takže mu mohu stoprocentně věřit.