Že bych nezvládl odpálit míček? Znám to z televize, hráči na „grínech“ nevypadají, že by to bylo kdovíjak obtížné. Ale dobrá, jdu trénovat na sedmikrásky. Držím si postoj, trochu pokrčím kolena, hlavní je správně chytit hůl – je třeba mít grif na propletení prstů, aby bylo držení pevné. Ukazovák levé ruky se musí pevně zasunout mezi prsty pravé ruky a pak ruce sevřít v pěst. A teď už jen napřáhnout a… „Nesmíte sledovat, kam míč letí. To je špatně. Do poslední chvíle se dívejte na to, jak jej odpalujete,“ radí mi prošedivělý trenér z Mařatic. Mluví z něj mnohaletá zkušenost. Když mi sám předvádí úder, tak elegantně zapruží v kolenou a golfový trenažér, který sám vynalezl, hned ukazuje vzdálenost devadesát metrů. A to odpaloval bez zjevné námahy.

Naštěstí se učím odpaly „jenom“ na trenažéru a ne naostro. Po pár minutách je totiž jasné, že bych při běžné hře vítězné míčky z jamky určitě nelovil. Za to bych pro ně běhal do lesa, potoka či nějakého keře. Zlatý trenažér.

Má totiž míček připevněný šňůrkou, takže po odpalu se provázek začne navíjet a míček mi přijede zpět až k nohám. Pak jej znovu postavím na malý „mobilní grín“ a můžeme pilovat údery dál.

Po pár desítkách prvních ran už se mi daří míček odpálit. Letí sice pár metrů, trenažér ukazuje patnáct, ale já to považuji za úspěch. „Nesnažte se dát ránu. Ten úder musí být dlouhý a táhlý. V tom je tajemství úspěchu,“ radí mi trpělivý Přibyl. „Máte ale přirozený talent,“ snaží se mne povzbudit s potutelným úsměvem.

Jdu na to ještě jednou. Správný postoj, kontrola míčku, pevné držení hole, nápřah a už letí. Krása. To je úspěch dnešního dne. Čtyřicet metrů. Hrdě předávám hůl kolegům, ať si to jdou také zkusit.