„Je to tak, třeba je to k nevíře,“ zpívá se v jedné písničce.

Ano, je to tak. Topolanka oslavila v neděli už své stodesáté narozeniny a připomenula si v kulturním středisku v Bůrovcích nedožité sté narozeniny jejího legendárního kapelníka Ludvíka Foltýna. Ten vedl kapelu po cestách schůdných i neschůdných po šedesát let.

„Začalo to v roce 1899, kdy se sešlo několik muzikantů z Topolné, aby se dohodli na založení dědinské kapely. Někdo by mohl namítnout, že to byla událost málo významná, ale topolenská muzika brzy získala v obci i okolí popularitu a stala se po celých 110 let nedílnou součástí práce v obci. Jejím prvním kapelníkem byl Mořic Foltýn, po němž byla kapela nazývána Mauricova až do roku 1962,“ vzpomíná nynější kapelník Topolanky Jiří Foltýn (na snímku), který převzal před pěti lety taktovku po svém tátovi Blažejovi.

„Tomu ji v roce 1995 předal jeho starší bratr Ludvík. Pokládám za pozoruhodné, že v dnešní kapele, která čítá dvaadvacet hudebníků, muzicíruje jedenáct muzikantů, kteří jsou s rodem Foltýnů spřízněni,“ neskrývá radost kapelník Jiří Foltýn.

Za notovými pulty Topolanky podle něj nesedí, kromě dvou muzikantů-profesionálů, žádní školení umělci, ale lidé různých profesí, kteří si najdou čas i na dechovku.

A právě s ní dovedou muzikanti i zpěváci Tomáš Samsounek, Lukáš Mikulka, Adéla Papayová a Andrea Pavlíková rozproudit lidem krev v žilách a pozvat je k tanci či je rozezpívat.

„Jednou za týden, v pátek, se scházíme na zkouškách v bývalé škole. Zkušebnu nám pronajímá obec za symbolických 112 korun ročně, ale na otop, který nás přijde na dvanáct tisíc, si musíme vydělat muzikou. Finančně nás výrazně podporuje obec a také nadace Děti–kultura–sport. Ona nám přispěla patnáct tisíc na nákup košil, které mají dnes muzikanti na sobě,“ rozhlašuje nadšeně kapelník.

S muzikou začal koketovat v pěti letech. Stejně jako jeho strýc Ludvík začal hrát pod vedením svého táty nejprve na housle.

„Z houslí jsem moc nadšený nebyl. Pak jsem navštěvoval zušku v Napajedlech, kde jsem se pět let učil hře na klavír. Dva roky jsem se učil hrát na trumpetu, pak mě naučili hrát na malý bubínek a skončil jsem u vojenské hudby federálního ministerstva vnitra pohraniční stráže,“ prozrazuje kapelník.
Jako člen Hudby Hradní stráže v Praze vítal nejrůznější velvyslance a představitele států, kteří přijeli na návštěvu tehdejšího Československa. „Účinkování v takovém ansámblu bylo poznat na mém muzikantském růstu. Škoda jen, že celou řadu vojenských muzik zrušili. Z osmadvaceti jich zůstalo asi pět. Mám jedno velké přání, aby ty dechové muziky včetně Topolanky žily dál,“dává najevo svoje přání topolenský kapelník.

Přestávka určená ke krátkém rozhovoru s ním končí. Kapelník zvedá taktovku. V Bůrovcích jsou opět slyšet řízné tóny slovácké dechové hudby.

Nezbývá než jí popřát hodně dobrých nápadů a síly, posluchačů, kterým by stále přinášela dobrou a zvonivou dechovkou radost ze života. Topolanko, na zdraví!

Zdeněk Skalička