Její rodina byla donucena uprchnout z Tibetu do Nepálu kvůli strachu o svůj život, když Čína začala okupovat tibetské území. Proto se v roce 1959 vydala čtyřčlenná rodina na nebezpečný pochod přes horské průsmyky na jihu Tibetu, aby dorazila do tehdejšího Nepálského království. Pochod trval 20 dní. Nebezpečný terén, žádné jídlo a nedostatečné oblečení činily útěk nadmíru náročný. Cirin, které tehdy byly pouhé 3 roky, si z něj nepamatuje mnoho. Její rodiče jí však spoustu věcí popsali a pověděli. Například to, jak si s sebou Tibeťané nemohli vzít žádné osobní věci a každý si vzal jen drobnost jako vzpomínku na domov.

Jakmile překročila rodina hranice a dostala se do oblasti Nepálu s názvem Mustang, rozhodli rodiče, že Cirin i se starším bratrem zde zůstanou se svým strýcem. A nastalo půlroční odloučení, během kterého se rodiče Cirin snažili najít nějaké vhodné místo k životu v Nepálu. A to se povedlo. Zcela přirozeně se Tibeťané začali usidlovat v okolí větších měst a jedním z nich byla také Pokhara. Mnoho uprchlíků zde skončilo svoji strastiplnou cestu a rozhodlo se zde začít svůj nový život. Také Cirin a její rodina. Ovšem začátky byly krušné. Nepálci byli překvapení z takového množství nových obyvatel v okolí svých domovů a trvalo nějaký čas, než se situace ustálila. A pro Tibeťany bylo podnebí poněkud nepříjemné.

Z tibetských mrazů se najednou objevili v Pokhaře, kde je v létě i hodně přes 30 stupňů. Z počátku bydleli ve stanovém městečku a hygienické podmínky byly bídné. Alespoň vody byl dostatek, protože v blízkém okolí tekla malá, čístá, horská říčka. Nějaké větší epidemie se tak uprchlickému táboru vyhnuly. Tehdy Tibeťanům pomahála jak nepálská vláda tak mezinárodní neziskové organizace jako například švýcarský Červený kříž. Pomohly postavit přístřešky (nebo spíše menší domky), zavedly vodovodní potrubí a kanalizační síť a Tibeťané se pomalu a jistě začali zabydlovat. Dnes již zde nepůsobí organizace žádné a podpora od maoistické vlády je nemyslitelná.

Také Cirin a její bratr dorazili do Pokhary za svými rodiči. Cirin začala navštěvovat základní školu, ale dostala se pouze do druhé třídy. Narodila se jí totiž sestra a Cirin musela pomáhat mamince. Brzy si však našla práci a ve velké dílně na výrobu koberců začala učit starší generaci tomuto umění. Později jí bylo nabídnuto místo v hlavní kanceláři ve zdejším uprchlickém táboře a pracuje zde již 25 let. Ví, že v Tibetu má rodinu, bohužel však od ní nemá žádné zprávy. Tak jako spousta dalších vůbec netuší, co se s příbuznými v Tibetu děje, a zda vůbec ještě žijí.

Cirin se zde vdala za dalšího z uprchlíků a mají spolu 3 děti, které v tuto chvíli navštěvují střední školu a nebo pracují. Vypadají jako spokojená rodina, jen k tomu něco chybí. Život ve své vlasti. V Nepálu se teď situace přiostřuje a život zde je pro uprchlíky čím dál náročnější. Nemají ale kam jít, a proto se nad jejich osudem vznáší čím dál černější mračna a hlavně starší generace, kam patří i Cirin, se obává, jaké budou životy jejich dětí. Proto se každý den modlí, aby si nikdo na světě nemusel projít tím, čím ona. Když jsem se Cirin zeptala, co si myslí o Číně, odpověděla: „Nemám nic, co bych o Číně mohla říct, jen je žádám, aby nám vrátili zpět Tibet.“

Klára Hamplová