Novák: Pracoval jsem pro saúdskoarabského prince

Prozraďte, co vás přivedlo k medicíně?

Nejsem lékař, jsem fyzioterapeut. I když jsem vlastně doktor, protože mám doktorát. Ono se to často plete.

Tak tedy, co vás přivedlo k fyzioterapii?

Já jsem medicínu chtěl studovat, ale vždycky jsem byl po přijímačkách takzvaně pod čarou. Takže jsem bral jako variantu, že začnu studovat fyzioterapii a pak přestoupím. Ale nějak se mi to zalíbilo, a tak jsem u toho zůstal.

A kam jste zamířil po škole?

Velmi krátce jsem pracoval v jedné soukromé praxi a hned jsem nastoupil na rehabilitační kliniku Malvazinky. Tehdy začínala a stále je to první soukromá rehabilitační klinika v České republice. Tam jsem dokončil doktorát a pak už jsem vycestoval do zahraničí.

Začal jste pracovat za hranicemi, jak k tomu došlo?

To je jednoduché. Platy ve zdravotnictví jsou u nás takové, jaké jsou. Člověk má vlastně jen dvě možnosti. Pokud chcete dělat i vědeckou práci, zůstanete v nějaké dobré fakultní nemocnici, nejlépe v Praze. Pokud ale chcete dělat jen rehabilitace, pak jsou jen dvě varianty, soukromá praxe, nebo odjet do zahraničí.

Pochlubte se, kam tedy vedly vaše kroky?

Nejdříve jsem chtěl jet do Rijádu v Saúdské Arábii, ale v té době mi primářka na Malvazinkách řekla, že je možnost pracovat taky v Arábii, ale pro jednoho soukromého klienta, ze kterého se nakonec vyklubal saúdskoarabský princ.

Jak právě na vás padl ten žolík, že budete „cvičit“ s princem?

Přišla ta nabídka. Zvažoval jsem to, jednání s nimi je vždy docela těžké. Všechno se dohaduje, vyjednává a člověk dlouho neví, na čem je. Nicméně princ mě pozval do svého letního sídla v Rakousku. Tam jsem strávil čtrnáct dnů a pak řekl, že by to mohlo fungovat a má zájem podepsat smlouvu.

Musel jste se k princi chovat jako k Jeho Výsosti?

Ano. I když byl docela skromný, nebylo to tak, že když jsem k němu přišel, musel jsem padnout na zadek. Moc mi to nelezlo z pusy, vždycky říct your highness (Vaše Výsosti – pozn. red.), ale pak už mi to přišlo stejné jako dobrý den. Člověk si zvykne.

Pracovat pro jeho výsost zní honosně, co to ale obnášelo?

Musíte být neustále ve střehu. To je strašně důležité. On třeba řekl: něco mě bolí. A já jsem nemohl říct: to do zítřka přejde, a pak by to tak nebylo. To by byl průšvih. Když něco řeknete, musíte si za tím stát. Třeba jsme někam jeli a chtěl si koupit matraci do postele. A mě se ptal: řekni mi, jak to bude fungovat, bude to pro mě vhodné? A já jsem musel říct: bude to tak a tak. A to muselo platit. Kdyby to nefungovalo, byla by to ztráta důvěry. Když pracujete pro kohokoliv z královské rodiny po celém světě, nejdůležitější je právě důvěra. A samozřejmě výsledky.

Podle mé představy se na prince nesahá, ale váš kontakt musel být mnohem těsnější, když jste fyzioterapeut. Řeší se tyto otázky například nějakým protokolem?

To vůbec. Není to až tak přísné. V Saúdské Arábii žijí trochu jinak než my tady v České republice. Chodil spát třeba v šest ráno a vzbudil se ve dvě. Na druhou stranu já po půlnoci našeho času už nic moc nevymyslím. A tomu jsme museli přizpůsobit naši společnou práci. To ale bylo v kontraktu obsaženo už na začátku. Protože co v něm jednou stojí, to je dáno. Byla to velmi podrobná dohoda.

Má princ rodinu, se kterou jste se setkával?

Ano, jezdil jsem s ním občas i na dovolenou.

Do jaké míry jste patřil do rodiny? Nebo jste byli v čistě pracovním vztahu?

Vždycky jsem to bral jako pracovní vztah. Nejdůležitější je pro mě práce a výsledky. Proto si mě najal. To když nemáte v hlavě, brzy skončíte. I když jsem si šel zahrát fotbal s princem, s jeho synem princem a tamtím princem a šéfem tamté nadnárodní společnosti, vždycky jsem musel vědět, kdo jsem a proč tam jsem.

Řekněte, co jste v Arábii dělal, když jste nepracoval?

Já jsem pracoval hodně. Nejdříve jsem se trochu nudil, a tak jsem začal pracovat na jedné klinice. Ale to jsem vydržel asi rok, než jsem toho měl plné zuby. Byla to práce na sedm dní v týdnu. Tam se běžně pracuje šest dní v týdnu.

Měl jste čas i na soukromý život, zajel jste si třeba na dovolenou?

Měl jsem i dovolené, ale moc jsem neriskoval. Jen jednou jsem si vyjel sám do hor. Ale když se na to dívám zpětně, tak si říkám, že jsem cvok. Oni nejsou zvyklí na cizince. Arábie pořád říká, jak se otevírá světu, ale nemají zájem. Jel jsem například do Mekky a musel jsem to město objet. Jsou tam kontroly, ukážete svou identifikaci, a když nejste muslim, tak musíte pryč.

Není teď nuda pracovat v Uherském Hradišti pro úplně obyčejné klienty?

Není. Vždycky jsem chtěl mít soukromou praxi. Myslel jsem si, že v Hradišti není moc velká konkurence v mém oboru, ale zjistil jsem, že je to stejně složité.

Chcete ještě někdy vycestovat?

Nevím. Vždycky si říkám: co v Hradišti. Ale když to půjde, chtěl bych zůstat. Cestování s princem jsem si užil po světě hodně. Říkal jsem mu, že kdyby chtěl, vrátím se a pomůžu mu, ale rád už bych měl vybudované nějaké zázemí a praxi tady doma.

Petra Kučerová