Podobné otázky zřejmě trápily bezprostředně po příjezdu nejednoho dobrovolníka, který se rozhodl strávit nějaký čas v sirotčinci v Bawjiase. Někdy je ale lepší moc nepřemýšlet a nestrachovat se předem. Co přijde, to bude. V Africe a s africkými dětmi to platí stonásob. Záhy se totiž ukáže, že počáteční obavy z neznáma byly naprosto liché. Pro ostych tady není místo.

Děti prostě a jednoduše zatahají za rukáv, skočí kolem krku, přitulí se a zeptají se na moje jméno. Takto mě první ráno v sirotčinci přivítal Kwashie, třeštidlo s převelikýma hnědýma očima. Postupně jsem si do hlavy vrývala jména dalších a dalších dětí a krůček po krůčku je poznávala. Z Adolfa bude jednou známý fotograf. Nestačíme se divit, jak krásné kompozice zcela intuitivně dělá. Věčně uplakaný Kofi nikdy neví, co si ráno obléct. To malá Ernestina většinou přiběhne s šatičkami a zavelí ke strojení. V Agogovi se probouzí umělec pokaždé, když mu přijde do ruky štětec s barvami.

Vždycky mi chvilku bude trvat, než rozpoznám Grace od Mary. Vyšší Mary má mezeru mezi předními zuby a já vždycky čekám, až se usměje, abych si byla úplně jistá. Cynthia mě pobaví pokaždé, když ji pozoruju, jak si hraje s maličkou Leah, naším benjamínkem, kterého se snažíme vykrmit, aby nám konečně nabral sílu a začal se stavět na nožky. Vždycky si budu pamatovat Promisův ostýchavý úsměv, když nám nese do domu vodu, a Alibabův zvídavý pohled při všem novém, co se kolem šustne. Jeho starší brácha Toffic se nezdá. Vypadá jako tichošlápek, ale nezkazí žádnou legraci, stejně jako malý Kelvin s pisklavým hláskem, který se směje vždy a všemu. Sestřičky Raheal a Barbara se se mnou pokaždé dělí o své oříšky a budoucí slečna právnička Amanda mi věnuje každé ráno zářivý úsměv před odchodem do školy. A naše Zinabu? Myslím, že z ní jednou bude africká „mama“ s velkým srdcem a fůrou dětí.

www.akwaaba.cz

Pavla Krystýnová