Přesto, že se v roce 1995 proslavila coby Miss České republiky, v témže roce triumfovala jako Miss Europe a stala se taky českou Miss tisíciletí, zůstává skromnou a upřímnou ženou.

I čtrnáct let po své účasti na soutěžích krásy oplývá Monika Žídková nepřehlédnutelnými půvaby. Poté, co skončila moderování vozíčkářského setkání, kterého se zúčastnila stovka handicapovaných lidí z naší vlasti i ze zahraničí, sedmdesát dobrovolných asistentů a asistentek Maltézské pomoci, ale i řada dalších účastníků poutních oslav, odložila mikrofon a poskytla Slováckému deníku exkluzivní rozhovor.

Prozraďte nám něco o sobě a své rodině.
Vystudovala jsem Střední pedagogickou školu v Krnově, absolvovala Ostravskou univerzitu s aprobací pro první až pátou třídu, ale děti jsem učila jen krátkou dobu. Školu si nechávám jako zadní vrátka, protože práce s dětmi mě baví. Odmalička jsem chtěla být učitelkou. Teď se věnuji převážně moderování Dobrého rána, vysílaného z ostravské televize, ale i různých charitativních a společenských akcí. Před dvěma roky jsem se zúčastnila soutěže Star Dance II. Tu jsem musela opustit z důvodu autonehody svého tanečního partnera Jana Halíře.
Kromě manžela, který má volnou pracovní dobu, a proto je mi velkou oporou v mé práci, mám krásné děti, osmiletou dceru Nikolku a čtyřletého syna Davídka.

Před šestnácti lety, tedy ve vašich patnácti, jste se zamilovala do muže Petra Brzesky a o pár let později jste se za něj provdala. Nepřipravila jste se tím o možnost srovnání s jinými muži?
Odpovím velmi stručně. Svého manžela mám ráda a na manželském svazku s ním nemám chuť nic měnit. Petr mě vždycky podržel, hlavně po Miss. Musel toho hodně ustát a ustál.

Se svým mužem tedy žijete ve velmi šťastném manželství. Přijdou v něm i nějaké hádky?
Ukažte mi rodinu, kde se manželé kvůli něčemu nepoškorpí. To snad v každém manželství. Rozhodně naše manželství není italské, i když už jednou i hrnec vzduchem letěl. Ale opravdu jenom jednou. (Smích)

Jste věřící člověk?
Rodiče mě od útlého dětství vedli k víře v Boha a také já k ní vedu naše dvě malé ratolesti.

Jak jste se dostala k moderování vozíčkářských setkání na Velehradě?
Před pěti lety jsem byla oslovena lidmi, s nimiž spolupracuji na různých akcích, jestli bych nechtěla moderovat setkání vozíčkářů. Slovo dalo slovo a já už letos mezinárodní setkání vozíčkářů moderovala popáté. Doufám, že v tom budu pokračovat i nadále.

Vozíčkáři, ale i televizní diváci, o vás říkají, že jste pro ně sluníčko.
Lidé, jejichž pořady moderuji přímo nebo v televizi, jsou pro mě hnacím motorem. Můžete se snažit dělat cokoliv v byznysu nebo jinde, když nemáte odezvu lidí, není to k ničemu. V naší profesi to platí dvojnásob. Když neoslovíte diváky, oni si vás prostě vypnou nebo z akce odejdou. Bez diváků to prostě nejde.

Zdeněk Skalička