Myslíte si, že čtenářům ve své knize přibližujete reálné Slovácko?

Snažím se o to. Samozřejmě je otázkou, co to reálné Slovácko je. Já chci spíš ukazovat Slovácko, které je spojeno s lidovou tradicí. A to je reálné Slovácko, byť není na první pohled vždycky viditelné. Kniha je o lidech, kteří jsou spojeni se svými kořeny a lidová kultura je zde tím, co člověka s minulostí spojuje. V tomto smyslu si myslím, že to Slovácko reálné je. Ale pochopitelně se jedná pouze o určitý výsek reality a netýká se každého. Nakonec, i na Slovácku existují lidé, kteří folklor nemusí, a když jsou v dědině hody, raději odjíždějí pryč. Pro tyto lidi moje knížky určeny nejsou.

A je publikace určena pouze pro čtenáře, kteří v takovém prostředí žijí? Je pochopitelná pro čtenáře odjinud?

Jestli se v ní zorientuje čtenář odjinud, to tedy nevím. Píši pro lidi ze Slovácka, a distribuční okruh je proto omezený. Myslím si, že takové čtení má smysl jen pro člověka, který podobným způsobem cítí a vnímá. A jsou prostě lidé, kteří k tomu cestu nenajdou. Ale to vůbec nevadí. Já zase třeba nenajdu cestu k zahrádkářské literatuře.

Záměrem knížky tedy není někomu prošlapat cestu k tradicím Slovácka?

To není. Spíše chci posilovat vědomí lidí, kteří na Slovácku žijí, aby si uvědomili tu úžasnou hodnotu, která je v lidové kultuře a tradici skryta. Jsem niterně přesvědčený o tom, že lidé, kteří si tuto hodnotu uvědomují, mají bohatší život než ti, kteří jsou o vnímání těchto hodnot ochuzeni. Prostě – vnímat kořeny, to je kus štěstí. Cítím kontinuitu se svými předky a dovedu nalézat správné komunikační kanály se svými současníky, protože vztah k předkům je nositelem určitých společných pocitů. Folklor je i nositelem určitých mravních postulátů, které sice dodržujeme velmi nedokonale a ne vždycky, ale pořád se díky nim máme čeho držet při naší cestě moderním globalizovaným světem.

Cítíte silnou potřebu diskutované hodnoty cíleně připomínat?

Abych pravdu řekl, nemyslím si, že je to nutné. Já o nich píšu, protože v tomto prostoru žiji a protože se psaním zabývám. Kdybych žil někde v Čechách, dokáži si docela dobře představit, že bych asi nejezdil na Slovácko psát knihy o folkloru, ale psal bych třeba se stejným zájmem o Šumavě. To Slovácko se totiž bez literární reflexe obejde. Jakákoliv kniha, jakýkoliv text je nedokonalý pro zachycení funkce a podstaty folkloru. A to se netýká jen literatury, vždyť nakonec o folkloru ještě nikdo nedokázal natočit pořádný film. Protože to hlavní je nesdělitelné a odehrává se v kontaktu mezi lidmi. Prostě člověk musí být u muziky, musí s těmi chlapy skákat a zpívat. Číst si o tom je už jakási nadstavba. Vnímám ji jako paměť, kterou si člověk umístí do knihovny s tím, že takový byl život. Že byl pěkný. Spíš chci tedy zachovat paměť vztahu člověka k těmto hodnotám, než že bych chtěl někoho získávat, něco zachraňovat. To ne. Je to literatura, která chce být i svým způsobem trošku zábavná a vtipná. A ukázat člověka a jeho bohatý citový život.

Dovolím si citovat váš výrok: „Časy se mění rychle, ale k horšímu. Člověk měnící se pomalu má naštěstí problém dohnat dobu.“ Proč tolik konzervatistické skepse?

Ta skepse už je dneska obecná. Že se euroamerická civilizace pohybuje špatným směrem a že to špatně dopadne, o tom jsem skálopevně přesvědčen. Indicie jsou koneckonců přítomny všude kolem nás. Všichni cítíme, že nespějeme k lepšímu. Prohlubují se rozpory mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a přírodou. Jestliže ale máme své potomky a žijeme v tomto kraji, máme povinnost být optimisty. Musíme prostě nějakým způsobem usilovat o to, abychom tento proces alespoň zbrzdili. Je jasné, že není v moci jednotlivce tyto procesy zvrátit nebo je nějak narovnat, ale určitě je v moci každého člověka, aby se vzdělával, kultivoval, učil se toleranci, učil se vnímat život jako nejvyšší hodnotu. To jsou věci, které se prostřednictvím folkloru samozřejmě dají realizovat.

Na druhou stranu by vám kdekdo mohl oponovat, že dnes má každý možnost vysokoškolského studia, lidi se mají relativně dobře, může jim být jedno, co káže pan farář a bohaté děvče si klidně může vzít chudobného Janka, pokud bude chtít.

Dnešní doba mě přesvědčuje, že moci všechno není to nejlepší. Fakt, že mám svobodu, není zárukou toho, že se budu chovat odpovědně. Ba naopak, ukazuje se, že lidé se chovají nezodpovědně a jsou schopni bezbřehé svobody využít. Člověk je od přírody líný tvor, to vidím na sobě. Když jej nikdo nenutí chodit do školy, tak tam chodit nebude. Takže i donucení je někdy potřebné. Zřejmě by vyrostlo málo geniálních muzikantů, kdyby nad nimi nestáli tatínci s rákoskou. A myslím si, že stát by měl vytvářet prostor pro hodnoty, které člověka humanizují. Jenže na to rezignuje a stará se jen o to, aby fungovala ekonomika. A konzumní společnost je ta, která se přestane vyvíjet, protože už člověk dosáhl všeho a nikam nespěje. V tu chvíli začíná pozvolný úpadek. Historie, když se na ni podíváme od pravěku až po dnešek, je daná bojem lidí, ať už s přírodou nebo mezi sebou. Je to pranice o budoucnost. A ve chvíli, kdy je dostatek, se ozubená kola vývoje zastaví, protože máme všechno a nikam se nám nechce. Takže mít všechno neznamená to nejlepší.

Kam by tedy člověk měl směřovat?

Tím, co dnešní společnost potřebuje, je návrat k duchovnímu prožívání. Lidé se přestávají navzájem potřebovat. Zanikla sousedská výpomoc. A hlavně, všechno se stává záležitostí peněz – všechno se dá koupit. Někdy si člověk vzpomene na éru 19. století, kdy se na vesnici žilo velmi těžce. Ale naši dědáčci by člověku, který byl nepoctivý, nepodali ruku. To dneska nefunguje, všichni jsou v podstatě poctiví. I když víme, že ten je lump a tamten grázl, řečeno tvrdý podnikatel.

Možná člověk prostě takový od přírody je.

Právě proto by měl stát dohlížet na rozvoj vědy, školství a poznání. Věřím, že vzdělání je jedinou cestou k nápravě. Jestliže hodně víte, dokážete se s nadhledem dívat na věci kolem sebe.

Vraťme se zpátky k vaší knize. Nakolik jsou příběhy pravdivé? Stoprocentně?

Jsou pravdivé, ale ne vždy se třeba pointa příběhu odehrála v ten okamžik. Fabulace je minimální a vede pouze k tomu, aby byl vypíchnut vtipný moment. Jsou to všechno věci prožité, a pokud něco není pravda, je na kumštu autora, aby to napsal vtipně, byť to v tu chvíli ne všichni vnímali stejně.

Kde jste se měl na vašich toulkách nejlépe?

Na hodech na Podluží a hanáckém Slovácku, které trvají tři dny. Je to fenomén na Hradišťsku úplně neznámý. Nedá se sice říci, že by u nás hody nežila celá vesnice. Ale je to záležitost jedné obce. V kraji pod Hodonínem omladina cestuje z hodů na hody. V neděli se do jedné vesnice sjede třeba dvacítka chas – z Moravské Nové Vsi, Prušánek, Josefova, Vrbice – na vozech tažených koňmi, na jízdních kolech či pěšky. Mají povinnost si zazpívat a zatancovat sólo. A pozor, vůbec k tomu není potřebný kroj. Třetí den se zase uskutečňuje zavádka, kdy se sejdou všichni chlapi z vesnice a provádějí rituální tanec. Ty tři hodové dny jsou nabity rituály, družností a komunikací nejenom lidí z jedné obce, ale i z okolí. Byl to pro mě velký zážitek a často jsme tam s Miškem Evenem jezdili zazpívat si zavádku. Folklor je prostě přitažlivý tím, že spojuje lidi dohromady. Písnička naráz vytvoří spojnici mezi dvěma neznámými lidmi. Sejde-li se skupina lidí na nádraží, tak si nemají co říct. Když se titíž lidé setkají ve vinném sklepě, budou z nich během hodiny kamarádi a budou zpívat. To je úžasná věc. Reálný svět nás rozděluje, ale ve chvíli, kdy vejdeme do společenství, kde je přítomna píseň, začínáme se k sobě chovat jinak.

Jaký máte vztah k novým formám folkloru? V knize fejeton o Hradišťanu chybí.

Myslím si, že folklor by neměl být jen nějakým ohlédnutím či interpretací toho, co už tady zaznělo. Pánbůh zaplať, že pořád existují lidé, kteří se k minulosti obracejí a promítají ji do současnosti, na druhé straně mě mrzí, že je nazíráno na alternativní směry ve folkloru – Košíková, Lapčíková, Pavlica – jako na okrajové a jako na něco, co s folklorem nesouvisí. To je velké nedorozumění. V tomto případě jsem dosti liberální. Folklor by neměl být opakováním. Je smysluplný tehdy, pokud je tvůrčí. Když se z té materie, která tady po předcích zůstala, podaří udělat něco, co otevírá nové obzory, mám radost. Akorát se o tom neodvažuji napsat. Jedná se už totiž trošku o průnik do jakýchsi uměleckých disciplín a já nejsem muzikant ani tanečník, aby mi příslušelo nějaké zasvěcené hodnocení. Kdybych měl charakterizovat můj vztah k novým formám folkloru, citoval bych Bohuslava Martinů: „Nemyslím si, že by tradice měla být argumentem proti vývoji, že by měla brzdit tvorbu hledání a utkvět na tom, co je vlastně již jen její historickou částí. A mám dojem, že by nebylo třeba se o to přít, že tradice musí pomáhat kupředu a že ji nemáme jen k chlubení a vypínání se, nýbrž proto, abychom na ní podle svých sil a poměrů vystavěli něco nového.“

Tentokrát má výtvarnou stránku publikace na starosti František Pavlica. S Miškem Evenem už nespolupracujete?

S Miškem jsme dlouholetí kamarádi, ale když Franta Pavlica namaloval dvanáct obrazů ze Slováckého roku, tak jsem si uvědomil, že je možná na čase výtvarný doprovod trošku změnit. Mají s Miškem společný naivní inzitní pohled na svět a realitu, takže jakési výtvarné souznění je přítomno. Miško se na mě nezlobí a byl nakonec rád, že jsem si vybral právě Frantu. Ukázalo se, že nejenom Miško dovede v současnosti osobitým způsobem zachytit Slovácko, což je dobře.

Pořád máte v pětašedesáti letech chuť tři dny hodovat?

Samozřejmě ne už v takové míře. V posledních dvou letech jsem točil hodně krátkých dokumentů pro Českou televizi – dvě tři desítky reportáží. I to je jeden ze způsobů, jak zachytit Slovácko. Rád bych tedy pokračoval i v budoucnu, ale už méně. V pětašedesáti nemá člověk výdrž, aby celou noc až do rána zpíval, protože potom trpí. A abych řekl pravdu, kdybych si dneska měl vybrat, jestli v neděli pojedu na folklorní slavnosti, nebo půjdu s kamarády do Chřibů, vyberu si hory. Před deseti lety by to rozhodně bylo obráceně, ale to je zcela logický vývoj. V mém věku už člověk ocení spíše krásy přírody než krásy krojovaných děvčat. Ale říkám to bez lítosti. Opouštím jeden svět a přicházím do druhého, který je stejně krásný.

Nyní tedy budete ve svých knihách chodit Chřiby krásnými…

Ano, a lákají mě i Bílé Karpaty. Když mi bude přát zdraví, proč ne. On i ten folklor je přece o přírodě. Když si vezmeme lidovou píseň, to je výpověď o vztahu člověka k přírodě. Zpívá se o květinách, koníčkovi, vlašťověnce, rostlinách. Vždyť to je něco tak úžasného! A že najednou člověk opouští stránku muzikální a vydá se do přírody naslouchat přímo originálu, to je přece plynulý přechod.