Třeba věta Das Kind hat ein wenig längere Haare bekommen se dá říct velmi stručně – dítě popovlasatělo.

Dnes už sice neříkáme, že někdo popovlasatěl, že vlasatí, zubatí či nohatí, což jsou slova úsměvná, připomínající jazykové novotářství V. J. Rosy v 17. století, ale v duchu Pravidel českého pravopisu či pravidel českého pravopisu, jak chcete, dnes kdekdo, pane Roso, docela klidně plešatí… A to v době, kdy namísto díváren máme divadla, namísto zámřežen kanceláře. Ani jídárny už nemáme, staly se z nich jídelny. Jízdárny, ty ale máme, i když v některých koně neuvidíte – třeba v Jízdárně Pražského hradu. No neuvidíte…, na obraze uvidíte, to ano, živého koně ale ne. To tam dřív uvidíte živého prezidenta, třeba Václava Klause.
A víte, že si také tak trochu jazykově zanovotařil? A dokonce při cestě na Machu Picchu, když mimo jiné napsal (viz Novinky.cz): „Malinké, velmi nebohaté domečky jsou jakoby nalepeny na stráních hor.“ To je opravdu novinka – velmi nebohaté domečky… Ale abychom hlavě státu nekřivdili, slovo „nebohatý“ sice Slovník spisovné češtiny z roku 1971 uvádí, a to ve významu „málo zámožný, málo majetný“ a mimo jiné i „neoplývající něčím”, takže nespisovné není, i když ho novější vydání Slovníku už nezaznamenává. Ve spojení s příslovcem „velmi“ je však spíše nevhodné, řečeno kulantně. Velmi kulantně.

Jen nedej bože, aby se s těmi „velmi nebohatými domečky“ roztrhl pytel. To by tady bylo všechno možné i nemožné nejen velmi nebohaté, ale i velmi nedrahé, velmi nevysoké a kdovíjaké ještě. Josef Linda, a nejen ten, by se v hrobě obracel…

Miloš Vsetínský