Jsem sice starý chlap, mám tedy zuby (zaplať pámbu své), ale pro paní doktorku jsou to zoubky. Ani pusa není pusa, ale pusena.

V poledne, už bez vrtačky, jsem se povrtal v jídle, což normálně nedělám. Ale jezte s chutí, když máte bolavé zoubky a v hlavě vám doznívá vrtací kvapík…
No a aby toho vrtání nebylo málo, odpoledne mi začalo vrtat hlavou, cože se to skrývá za neobvyklým, dá se říct i poněkud tajemným názvem divadelní hry Arnošta Goldflama Agatománie. Uvažujte se mnou, pokud se vám chce.

Kdyby se ona mánie (všimněte si náležitého „á“ ve slově mánie) týkala nějaké Agáty, třeba Hanychové, třeba i všech Agát, pak by to měla být Agátomanie (teď si všimněte druhého krátkého „a“, také náležitého). Agaty, ty se u nás nevyskytují, takže žádná mánie. Že by se snad týkala Agathy Christie? To by se ale měla hrát Agathomanie (ta druhá část složeného slova vyjadřující vášnivé zaujetí pro to, co je vyjádřeno částí prvou, je opravdu správně pouze s krátkým „a“). Řekl jsem si, jak by na to šel třeba Hercule Poirot? Klikl by na webové stránky Slováckého divadla (to hru uvádí), kdyby mohl? V penzi jsem jako Poirot, vždy bezvadně oblečený jako on sice nejsem, boty také nemám stále naleštěné, navoskovaný knír už vůbec ne, ale klikl jsem. No a z úst samého autora zaznělo něco o románu Svéhlavička a muži jménem Agaton. A když dodám, že vychází z řeckého slova „agathon“, což znamená „laskavý, dobrý“, vysvětlení je na světě – mánie konat dobro.

Ale proč Agatománie, tedy s nemalou jazykovou vadou na kráse, proč ne Agatomanie? To mi také ten den vrtalo hlavou. A budete se možná divit, vrtá mi to v hlavě dodnes…

Miloš Vsetínský