„Ctil jsem ho jako duchovního otce muziky Hradišťanu,“ říká Jan Maděrič (1948), basista a umělecký vedoucí letos čtyřicetileté Cimbálové muziky Jaroslava Čecha, které v jejím domovském Uherském Hradišti nikdo neřekne jinak než „Čechovci“.

Cimbálovka je časově náročný koníček, který přináší i řadu probděných nocí mimo domov. Ptal jste se někdy sám sebe, proč nemáte v sobotu večer klid?

Když si člověk k muzice vybuduje silný vztah, nehledí na to, zda se jí věnuje o víkendu, po večerech, nebo jindy.

Nikdy se vám nestalo, že jste se při hraní nebavil?

Někdy se to přihodí, většinou pokud se lidé při našem hraní začnou zajímat o něco jiného než o muziku. To je potom docela špatné, protože hudba by dnes měla především lidi bavit.

Dříve to její úlohou nebylo?

Muzika měla vždy nezastupitelnou roli při lidových tanečních zábavách, ale nehrála sama od sebe písně, které měly někoho bavit. Nebylo jeviště a hlediště, interpret a posluchač. Kdo uměl hrát, vzal do rukou nástroj, kdo ne, zapojoval se do víru zábavy minimálně zpěvem. Dneska lidé spíše pasivně poslouchají a hudebníci jako by tu byli od toho, aby posluchače naladili a bavili je. To je o něčem úplně jiném.

Tím pádem jsou dnes nároky na muzikanty mnohem vyšší.

Když mají hudebníci celý večer někoho bavit, musejí mít nějakou zásobárnu lidových písní. Náročné je také uvážit, v jakém rozpoložení se posluchači nacházejí a podle toho použít ty pravé písně. Do jisté míry je to tedy i práce dramaturgická a tu má povětšinou na starosti primáš, který stojí před muzikou a je prostředníkem mezi kapelou a posluchači.

Cimbálovka nehrává zadarmo. Dá se hovořit o komerčních aktivitách?

Můžu místopřísežně prohlásit, že když budete někam cestovat tři hodiny, poté šest hodin hrát v plném nasazení společnosti, která bude vykazovat svoji hladinu hluku a projevovat své zájmy a pak pojedete další tři hodiny domů, tak to, co si vyděláte, jsou opravdu těžce vydřené peníze dřevorubce. Amatérské hraní není výhradně výdělečná činnost a kdybych ho měl provozovat jen kvůli ní, už dávno bych s ním přestal. Ten peníz si vyděláváte především kvůli údržbě nástroje. Vždyť například jen sada průměrných strun na basu stojí kolem pěti tisíc.

Před vaším působením v kapele jste tančil v Hradišťanu. Jak jste se od tance dostal ke hře na kontrabas?

S naší muzikou jsem poprvé hrál v roce 1970. Před vystoupením ve Slováckém divadle jí tenkrát chyběl basista a o mně věděli, že se jako samouk pokouším kontrovat na housle při koledách či různých posezeních Hradišťanu. Tak mně dali do rukou basu. Po smrti Jaroslava Čecha, vedoucího muziky, jsem se kapely ujal po umělecké stránce. Až potom jsem se na nástroj učil cíleně. K base jsem se ale dostal opravdu náhodou.

Potřebujete ještě dneska cvičit?

Cvičit potřebuje každý, žádný instrumentalista nemůže hrát na nástroj jen při vystoupení. To by zakrněl. Občas si nástroj do ruky vezmu a procvičím si ty nejzákladnější věci technického charakteru – stupnice a etudy. Profesionálové cvičí každodenně alespoň tři hodiny. Prsty potřebují být neustále v pohybu.

V Čechovcích máte na starost také úpravu písní. Jak moc lze lidovou píseň upravit, co se na ní dá změnit?

Hrajeme folklorní mainstream čili tradiční úpravy. Pochopitelně, že když píseň točíme na CD, musíme ji pojednat více jako přednes. Pracujeme s ní ovšem tak, aby si zachovala svůj původní charakter. Vždy upravuji píseň s velkou pokorou k tomu, jaká je její podstata. Občas uplatním i nějaký kompoziční postup, názor či nápad, aby skladba byla pro posluchače třeba hudebně přitažlivější. Napsat k písničce akordy dokáže každý šikovný sluchař, který hraje u táboráku na kytaru. Prvořadé je ale systematické studium pramenného materiálu, vyhledávání písní ve sbírkách a archivech, kritický přístup k nim, zkoumání jejich příbuznosti z hlediska regionálního, obsahového či poetického. A snaha o citlivé nakládání s nimi.

Co znamená necitlivé nakládání s písní?

Vadí mně, pokud se písnička dostane do úplně jiné polohy, než pro jakou byla stvořena. Když se například píseň spojená s nějakou pracovní činností či s táhlým večerním zpíváním přestylizuje do tříčtvrťového taktu valčíku. To už je necitlivý zásah do jejího rodu nehledě na její vnitřní základní stavbu. A bez respektování místního hudebního jazyka bychom za chvíli hráli stejně na Chodsku, v Podkrkonoší, na Vysočině i v Karpatech. Kde bychom se to ocitli? Mluvili bychom univerzálním hudebním esperantem.

Nejste tedy ani příznivcem muzikantského řádění, při kterém hudebníci hrají písně ze Slovácka ve složitých cikánských či balkánských harmoniích?

Dříve neexistovala taková hudební komunikace jako dnes, kdy si můžete koupit cédéčko s čímkoliv, na co máte zrovna chuť. Hudební svět je už navzájem informačně prorostlý. Myslím, že interpretace i úpravy písní by měly být krajově srozumitelné. Například v Maďarsku se od sedmdesátých let hraje úžasně syrová selská muzika a ne nějaké pseudooperetní kreace, které hrávali cikáni po budapešťských kavárnách. Podobně je tomu i na skandinávském poloostrově. A to mluvíme pouze o Evropě! Z toho bychom se mohli poučit.

Jak by tedy měla znít pravá slovácká cimbálovka?

Protože skutečně nevíme, co to je „pravá slovácká cimbálovka“, nemůže na to být návod. Nikde není důvěryhodně zaznamenáno, jaká lidová hudba se tady vyskytovala, jakým způsobem se kdysi hrávalo. Víme pouze, že kdesi v začátcích hrávaly dudy, moravsky gajdy, které občas doprovázel houslista a kontráš. Později se utvářely hudecké muziky, stále bez cimbálu. Pak se naráz začala tvořit takzvaná cimbálová muzika po vzoru Samka Dudíka z Myjavy, který moravské muzikanty oslovoval už v předválečných letech při setkávání ve Filipovském údolí či později na Javořině. Poměrně dobré je pouze povědomí o stylu hry horňáckých muzik. Také tam však cimbál má svoji historii mladou.

Patří k cimbálovým zábavám takové písničky jako Severní vítr nebo Hrobař?

My se toho s Čechovci neúčastníme. Odsud posud. Můžeme hrát třeba tři dny v kuse, ale pořád to budou pouze písničky z lidových pramenů. Populáry a kuplety si lidé mohou dennodenně pouštět z rádia.

Moderní je dnes i obrácená varianta, že lidové písně hrají muzikanti s neobvyklými nástroji…

Některé věci mně nevadí a jsou pro mě poučné i zábavné. I když nevím, asi bych nepřežil, kdyby mně někdo do hraní sedlckých tanečních písní bubnoval na djembe nebo foukal na didgeridoo. Navíc jsou tyto slovácké písně charakterizovány duvajovým doprovodem, což je rytmus, který se tvoří tahem smyčce. Ten se nedá ničím nahradit nebo dokonce ani digitálně napodobit.

Jak na vás působila osobnost Jaroslava Čecha?

Coby tanečník Hradišťanu jsem Jaryna Čecha zažil v jeho nejlepších letech. Ctil jsem ho jako duchovního otce muziky, který jí vymýšlel úpravy, jako erudovaného dramaturga a v neposlední řadě jako mimořádně nápaditého a muzikantsky výjimečného interpreta – cimbalisty, který povýšil svůj nástroj v lidové muzice také na sólovou, koncertní úroveň.

Jaký byl jeho vliv na regionální kulturu?

Při studiu na brněnské etnologii se velice dobře seznámil s písní a věděl, jak s ní má nakládat. Je důležité být informován a u něj to bezezbytku platilo. Čech k lidové muzice přivábil mnoho lidí. Vždyť učil na LŠU a gymnáziu, vedl odborná školení pro hudebníky, spolupracoval s mnohými muzikami, vypracovával odborné studie. Díky němu tady zapustily kořeny celé generace lidových muzikantů, pak přicházely další a další až do dnešní doby velkého folklorního rozkvětu.

Můžeme se s Čechovým dílem setkávat i čtyřicet let po jeho smrti? Je jeho odkaz nadále platný?

Ano, vždyť řadu jeho hudebních aranžmá hrají cimbálovky na Hradišťsku dodnes. S odstupem času bych se možná díval na některé jeho upravovatelské počiny kritičtěji, je ale potřeba si uvědomit, že on budoval styl od píky. V okolí existovala tradiční muzika pouze na Horňácku, ale na Hradišťsku se nebylo o co opřít. Jaroslav Čech dal místnímu hudebnímu folkloru tvář, kterou lze spatřit i při poslechu současných muzik.

Zvláště té vaší.

On ji založil jako dětskou muziku při LŠU. Byla na vynikající úrovni, už tehdy v ní působil primáš Jan Rajmic či houslisté Jaroslav Jančálek a Pavel Štulír, který pokračuje v procesu výchovy mladých cimbálových muzik v ZUŠ. Čechem vedení cimbalisté získávali první místa na celostátních soutěžích. Když Jaroslav Čech v březnu 1970 náhle odešel, byl to ten pravý důvod pro pojmenování muziky po něm. Na památku jeho velkoleposti. Byl velkým mužem nejen hradišťské lidové muziky. A my jeho fundamentální přístup k rozvíjení života lidové písně ctíme.

S Čechovci jste projel hodně zemí a kontinentů. Je naše hudba v zahraničí srozumitelná?

Západní Evropa se od Moravy v lidové hudební kultuře odlišuje. Lidé nás poslouchají, ale nevím, jestli jsou pro ně naše písně komunikativní, zvláště ty táhlé, v nichž jde především o obsah. Něco úplně jiného je to ale za oceánem a na dálném východě. Žasl jsem nad pozorností jejich publika. Byli z našich programů nadšení a my jsme byli překvapeni jejich reakcemi. Zřejmě jsme pro ně exotičtí. Samozřejmě na Slovensku, v Maďarsku či Polsku nám rozumějí daleko lépe. Jazykově a hudebně jsme si přece jen blízcí.

Jak přizpůsobujete program pro zahraniční publikum? Vynecháváte třeba táhlé písně, v nichž je důležitý textový obsah, a nahrazujete je svižnějšími kousky?

Ne. Naopak, program na koncert připravujeme cestou kontrastů. Táhlá píseň zpívaná à capella trojhlasem je tím nejlepším předkrmem pro následující věc v rychlejším tempu. Bylo by naivní si myslet, že pokud budu hrát rychle, rychle a ještě rychleji, tak se neotupí posluchačova pozornost. Podívejte se, když k nám přijede třeba rumunský soubor, který na pódiu předvede hodinu dynamicky vypjatého skákání. S přibývajícími minutami si radši půjdete na pivo.

Hraje se dneska na Slovácku jinak než před čtyřiceti lety?

Působí zde kapely plné vyškolených muzikantů, kteří mají možnost nechat se pedagogicky vést, poslouchat jakoukoliv muziku ze všech možných stran, inspirovat se tisíci cédéček. Ten rozdíl je tudíž velký a já nemám jasno, jestli je to dobře nebo ne. Rojí se nové muziky složené z vysokoškoláků, konzervatoristů a výborných žáků ZUŠ, které hrají díky svému vzdělání zvukově velmi podobně. Je to kultivované, tónově pěkné a učesané, ale mám strach, že až si za pár let pustím rádio, tak rozdílu mezi nimi nepoznám. I kvůli nadužívání hudby slovenské, maďarské či rumunské provenience.

Jak si má tedy muzika utvořit svůj vlastní charakter?

Základem lidové hudby je okamžitý tvořivý nápad. Pokud z ní vygumujeme improvizační princip, budeme proti jejímu smyslu. Vždyť je to věc v každém okamžiku proměnná a jestli se muzikanti dobře naučí nějaký prokomponovaný celek z not, tak to bude zahrané pokaždé stejně. Naštěstí se alespoň nyní na Uherskohradišťsku zdá, že každá z kapel má svoji identickou tvář.

Posloucháte rádio?

Dělám si odstup od rádií, které vysílají velmi úzký okruh zábavné hudby. Prostě jen tak vysypou z rukávu obsah svého archivu. Pokud hraje rádio hudbu u které se dá umývat nádobí, je to pro ni špatné. Pokud by byla dobrá, musí mě zaujmout natolik, že se nemohu soustředit už na nic jiného.

Takže ne?

Když už bych si pustil k nějaké manuální práci takový ten zednický chrchloun, uvědomil bych si jen, co za banality se v rádiu hrají a třeba kolikrát za den se jedna a tatáž skladba na jedné stanici opakuje. Ale zcela zásadně by to šlo kolem mě bez pozornosti, vzrušení, zážitku. Hudbu z rádia si cíleně vybírám a dlouho po půlnoci se zaposlouchávám třeba do klasické muziky nebo jazzu.

A lidé si ty banality pobrukují, místo aby zpívali lidové písně, že? Je to přirozený vývoj, nebo úpadek?

Úpadek to není, protože ti lidé za to nemůžou. Vinni jsou producenti médií, jejich dramaturgové, kteří jim zprostředkovávají kontakt s hudební kulturou. Člověk si pustí rádio a jeho mozek si už zakóduje to, co přijímá. Ale nemůže za to, on si ten hudební příděl neobjednává. Na druhé straně bych nechtěl zažít žánrové zúžení pouze na lidové písně. To by teprve byl úpadek! Měli bychom však produkovat dobrou hudbu v uměřených poměrech a porcích.

Co bude se slováckou písní dál?

Nemusíme mít strach z jejího zániku, kterého se obávali už obrozenci. Tradiční lidová píseň je přetvářená řeč, vyjadřuje nás a určuje, kam že to vlastně kulturně patříme. Těžko nás tady na Slovácku v budoucnosti bude charakterizovat například Christina Aguilera a tisíce všelijakých zpěváků a skupin, kteří parádně zazpívají a možná se nám mnozí budou líbit, ale přirozenou součástí našeho vyjadřování se nikdy nestanou. Protože v okamžiku, kdy by k tomu došlo, ztratíme jazyk, s ním i kulturu a tím pádem národ.

V nejbližší budoucnosti tedy cimbály na Slovácku neumlknou.

Množství dětských i dospělých muzik, které zde působí, je nesrovnatelné s jakýmkoliv jiným regionem. Někomu se to může zdát divné, ale ti lidé nehrají proto, aby jim do otevřených futrálů padaly stokoruny. Nehrají něco mrtvého pro ty druhé, kteří jim budou tleskat, popřípadě jim za to zaplatí. Je jim prostě dobře uvnitř tohoto světa lidové písně, jehož prostřednictvím se hudebně vyjadřují.