Jan Vlachynský a Andrej Vališ, vysokoškoláci z Hradiště, spolu již procestovali pěkný kus světa. Po transsibiřské magistrále se dostali až k Bajkalu, užívali si slunečného léta na mexickém Yucatánu a v Indii dokonce utíkali před rozzuřeným slonem. „Neprovozujeme klasickou hotelovou a plážovou turistiku. Snažíme se cestovat levně, spíme v hostelech a ubytovnách, kde potkáváme lidi z celého světa. Každý jede odněkud někam. Je to inspirující styl cestování,“ vysvětluje Vlachynský, student brněnské Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

O tom, že se na začátku února ocitnou hradišťští cestovatelé ve východní Africe, rozhodla internetová nabídka akčních letenek. „Narazil jsem na zpáteční letenku z německého Frankfurtu pod Kilimandžáro za čtyři tisíce korun. Ihned jsem volal Honzovi, co dělá další den večer. Že nic? Dobrá, tak letíme!,“ poodhaluje Vališ způsob, jak se dá levně a rychle dostat i do exotických zemí. „Museli jsme ještě stihnout vakcínu proti žluté zimnici. Ostatní nutná očkování jsme si prodělali při minulých výletech,“ dodává Vališ, student Vysoké školy ekonomické v Praze a violista uherskohradišťské cimbálové muziky Harafica.

Přistávací dráha schovávající se ve vysoké suché trávě na úpatí Kilimandžára, tyčícího se do nebes přímo před námi. To byly první africké obrázky cestovatelů po přistání v Tanzanii. Maličké letiště se tam nachází uprostřed safari a národních parků. Pro turisty je to strategická poloha. „Místní si dobře uvědomují, jaké přírodní bohatství jim jejich země skýtá, a chtějí na tom řádně vydělat. Pohyb po nejlevnějším safari tam stojí kolem dvou set dolarů za jeden den, což je pro nás hodně peněz. Proto jsme se zpod Kilimandžára vydali na desetihodinovou cestu autobusem do pobřežního města Dar es Salaam, a odtud pak na ostrov Zanzibar,“ popisují dobrodruzi ze Slovácka svou africkou pouť.

Zanzibar - ostrov ve tmě

Když nad Zanzibarem, ostrovem ležícím u afrického pobřeží a patřícím k Tanzanii, zapadne žhnoucí slunce, ponoří se ulice měst do tmy. Jen prostory nuzných domků prosvětlují mihotavé plameny svíček nebo otevřené ohýnky. Před třemi měsíci totiž podmořské elektrické spojení s pevninou přerušila porucha, kterou tanzanská vláda zatím nedokázala vyřešit. Obyvatelé ostrova si tak na nepřítomnost elektrických přípojek museli zvyknout. „Pár lidí doma vlastní agregáty. U těch si ostatní, samozřejmě za poplatek, dobíjí třeba mobilní telefony. Potkali jsme také obchodníka, který se začal živit prodejem baterek na svícení. Když se setmí, tak se město velice rychle vyprázdní, protože v něm není co dělat,“ uvádí do drsné africké reality Vlachynský.
Každá mince ale má dvě strany. „Když jsme v noci na půjčené motorce projížděli celý ostrov, viděli jsme ty nejkrásnější hvězdy v životě. Liduprázdná cesta, úplný klid, nad hlavou blikající hvězdy, na které z jiných míst planety nejde kvůli světelnému smogu dohlédnout. Prostě nádhera,“ vypráví o nevšedním zážitku Vališ.

Náklonnost konverzační i sexuální

Před svou africkou anabází cestovatelé často slýchávali, že zdejší obyvatelé jsou drsní lidé, kteří se málo usmívají a nejsou pohostinní. Navíc na africkém kontinentu byli Vališ s Vlachynským poprvé. „Třetím dnem už se z nás ale začal vytrácet strach a respekt z neznámých lidí. Zjistili jsme, že když se jich zeptáme třeba na cestu, neukážou prstem, ale zavedou nás přímo k cíli a mezitím nám vysvětlí spoustu jiných věcí. Hodně jsme se toho dozvěděli také v hospodách a barech. Každý se s námi chtěl bavit, především proto, aby z nás dostal nějaké peníze. Ale i když následně zjistil, že z nás nic nedostane, bavil se s námi dál, protože v regionu je málo práce a lidé nemají co dělat. Běloši jsou pro ně navíc něco nového, zajímavého a díky znalosti angličtiny i komunikačně dostupného,“ nechávají cestovatelé nahlédnout na jednu ze stránek africké mentality.

Zajímavým artiklem, na černém kontinentu běžně dostupným, je sex. „Potkali jsme mnoho hezkých holek a každá se dala koupit. Jednou jsme seděli na baru, usmívali se na hezkou servírku a po chvíli za námi přišel její kolega, jestli si ji nechceme zaplatit. Podruhé jsme se dali do řeči s mužem, ze kterého po čtvrt hodině vypadla otázka, jestli nemáme zájem o jeho pohlednou přítelkyni. Takové věci se tam dějí běžně jako normální způsob přivýdělku. Dalo by se říci, že tamní ženy se dělí na prostitutky a příležitostné prostitutky,“ poukazují Vališ s Vlachynským na možné příčiny toho, proč strašák jménem AIDS cloumá nejsilněji právě Afrikou. „Ani jedné nabídky jsme samozřejmě nevyužili,“ dodávají pohotově a s úsměvem.
Afrika jako civilizovaná bída?

Nazývat Tanzanii civilizovanou zemí by bylo podle slováckých světoběžníků hodně troufalé, i když v rámci regionu hraje společně s Keňou ekonomický prim. Východoafrický stát těží především z turismu a rybolovu, jeho obyvatelé pracují i na nákladních lodích nebo obdělávají svá skromná pole. „Lidé chodí evropsky oblečení a v rámci svých možností se vyžívají ve výdobytcích euro-americké civilizace. Většina jich třeba vlastní lepší mobilní telefon než já,“ poukazuje na rozšířenost vyspělých technologií prakticky po celém světě Vlachynský. Životní úroveň Afričanů a Evropanů se ale jinak příliš srovnávat nedá. „Města v Tanzanii z dálky vypadají jako jeden velký chudinský slum. Jsou celá vystavěná ze zchátralých domů opatřených plechovými střechami. Na venkově zase lidé bydlí v hliněných chatrčích pokrytých slámou. Žádné hypermarkety jako u nás v Tanzanii nečekejte, na Zanzibaru je maličký krámek obsluhovaný jedním prodavačem luxusem. Většinu zboží prodávají obchodníci přímo na ulici. Takový člověk ráno vstane, dá do nůše zeleninu, kterou vypěstoval, jde do města, lehne si na zem a do večera prodává,“ přibližují cestovatelé životní styl běžného Afričana. Pro většinu z nich je vlastnictví osobního automobilu, symbolu evropského standardu, téměř nedosažitelným. Masy lidí tak musí využívat veřejnou dopravu, kterou ve městech představují mikrobusy a menší dodávky. „Ty jsou sice dimenzovány pro devět osob, ale ve skutečnosti se do nich namačkají i dvě desítky lidí. Dodávky jezdí městem křížem krážem na různé strany, na první pohled bez systému. O dodržování časů podle jízdního řádu nemůže být řeč. Kolorit afrických ulic dotvářejí řidiči křičící jméno příští zastávky a bušící do karoserie auta, zatímco se jejich pasažéři snaží vysednout nebo nastoupit.

Po silnicích se jezdí podle koloniálního systému nalevo, ale jiná pravidla provozu prakticky neexistují,“ seznamuje s chaosem cestování po tanzansku Vlachynský.

Afrika a bezpečnost, to jsou pojmy, které se k sobě ani při nejlepší vůli nehodí. Zatímco ale v Somálsku patří k základní rodinné výbavě samopal, v tanzanských ulicích je o poznání větší klid. „Po celou dobu pobytu jsme se nedostali do žádného konfliktu. Většinu peněz si totiž vždycky necháváme na ubytovně a zbytek nosíme v money beltu, což je pás, který se připíná pod oblečení. Snažíme se vypadat chudě, díky tomu se nějakých přepadení nemusíme příliš obávat. Narozdíl od turistů, kteří nosí fotoaparáty kolem krku a peněženky v ledvinkách a kapsách od kalhot,“ prozrazují taktiku relativně bezpečného cestování Vlachynský s Vališem. Ti se shodují, že díky uskutečnění únorového tanzanského dobrodružství pokořili svůj africký mýtus. „Vždycky jsme si říkali, že do Afriky pojedeme až úplně naposledy, kdy budeme mít nasbíraný dostatečný počet zkušeností. Naším únorovým dobrodružstvím jsme si ale dokázali, že procestovat kus černého kontinentu je možné i alternativním stylem, bez safari a přepychových hotelů plných turistů,“ ukončují své vyprávění světoběžníci z Uherského Hradiště.