Psát tyto řádky, kdy se rodina, příbuzní a přátelé s „Ledňou“ Sušilem 2. srpna rozloučili naposledy a navždy, je věc jiná. Odešel vynikající a osobitý muzikant a především dobrý člověk. Jeho lidskou stránku snad nejlépe charakterizuje dcera Lenka Sušilová, kterou si dovolím odcitovat: „Opustil nás laskavý tatínek, který téměř neuměl pohrozit a zvednout hlas, milující dědeček svých pěti vnuků a hlavně dlouholetý životní partner… Člověk trochu roztržitý a občas nepraktický, ale o to víc obklopený péčí a láskou manželky. Se smyslem pro laskavý a výjimečný humor, muž dobrého srdce, na kterého se snad ani nedalo zlobit. Nekonfliktní, pohodový, plný dobré nálady za všech okolností. S muzikantským nadáním od Boha, s darem, který dokázal využít, rozvinout a předat dál svým třem dětem, vnukům a mnoha muzikantským kolegům i žákům, jejichž výuce na LŠU věnoval svůj důchodový věk. Zůstala tu zarmoucená rodina, přátelé, kamarádi muzikanti, rozepsané noty a na stole v zahradě hromádka nedodělaných paliček, které se cimbálových strun už nikdy nedotknou…“

I ty paličky patřily nezaměnitelně k svérázné osobnosti Horymíra Sušila. Na rozdíl od těch, které používali jiní cimbalisté, byly jeho výrazně kratší, až se odborníci divili, že s nimi dokáže hrát. A hrál nejen na cimbál, ale i na klarinet a na různé píšťalky. A dokonce se na svém rodném Valašsku věnoval i choreografii.

Narodil se ve Valašských Kloboukách a vyrůstal v rodině, kde se hodně zpívalo. Reálné gymnázium studoval v Hradci Králové a dokončil ve Vsetíně. V letech 1947 až 1953 absolvoval Vysokou školu veterinární v Brně, praxi zahájil ve svém rodišti a od roku 1960 pokračoval v Uh. Brodě. Muzice se věnoval od mládí (k rodu Sušilů patřil také známý sběratel František Sušil), učil se na klavír, hrál na foukací harmoniku a později i na tahací, díky trampům zvládl i kytaru a na vsetínském gymnáziu založil taneční orchestr. Zapojil se do dětského folklorního souboru ve Valašských Kloboukách a v době vysokoškolských studií uplatnil klarinet ve Valašském krúžku a později v Moravském souboru písní a tanců. V Brně na „veterině“ také vznikla cimbálovka, vedl ji Luboš Holý a jen pro zajímavost – hráli v ní i studenti jiných fakult, například pozdější cimbalista Hradišťanu Jaroslav Čech nebo podlužácký primáš Jožka Kobzík. Po studiích se ve Valašských Kloboukách začal formovat Valašský krúžek a později soubor Dúbrava, v němž už Sušil hrál na cimbál.

Na vojně se spřátelil s primášem Olšavy Jaromírem Procházkou a ten jej lákal do Uh. Brodu. S Olšavou pak jel na zájezd do Francie v roce 1958 a trvale v Uh. Brodě zakotvil o tři roky později. Jeho dlouholetou spolupráci s Olšavou, která prakticky trvala stále (i když post cimbalisty předal symbolicky svému synovi Hynkovi), není třeba podrobně připomínat.

Sbíral lidové písně na Valašsku i na Kopanicích, spolu s Lubošem Málkem (který ho považuje za svého celoživotního učitele) upravil pro Olšavu kolem 300 písní, ale upravoval i pro Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, Technik, bratislavský OL'UN či Kašavu.

Horymíru Sušilovi takřka nikdo jeho křestním jménem neřekl. Byl buď Mirek, anebo Ledňa. Ale proč „Ledňa“, to ale věděl málokdo. Bylo to vcelku jednoduché – Mirek v mládí miloval jistá cukrlata – ledněnky… Prožil jsem s ním mnoho vystoupení i několik zájezdů u nás i v zahraničí, např. ve Francii, Španělsku či Portugalsku. Vždy patřil k těm, kteří rozdávali dobrou náladu, nikdy netrpěl ponorkovou nemocí, nikdy si nestěžoval – a to při několikadenním putování karosou třeba ve vyprahlém Španělsku byl výjimkou.

Nikdy nezapomenu na jeho svéráznou interpretaci valašské písně „Ej, dobře je ti, Janku“ nebo na kopaničárskou „Dobre temu Janovi…“. V nich jako by se spájelo Ledňovo rodné Valašsko s milovanými Kopanicemi. Čest jeho památce…

Miroslav Potyka