Vyšinka začal první hasičské zkušenosti získávat ve Fatře Napajedla, kde kromě práce v gumárně sloužil i u protipožární zásahové jednotky.
„Každou chvíli byla pohotovost,“ vzpomíná Vyšinka. Psal se totiž válečný rok 1942.
Pár let po válce hasičský veterán z Fatry odešel a stal se nejprve osvětimanským a poté i okrskovým velitelem.
Na konci šedesátých let absolvoval hasičskou školu v Bílých Poličanech, které má spojeny se zámkem prezidenta Beneše.
V roce 1973 pak absolvoval kurz mezinárodního rozhodčího.
„Hasič musí mít ke svému poslání lásku. Neví, kdy a kde ho bude potřeba, aby dal všanc svůj život. K tomu je potřeba i kus odvahy,“ tvrdí pamětník.
Svá slova potvrzuje faktem, že byl za války členem oddílu Olga a řadovým vojákem 54. gvardějského pluku sovětské armády. V nebezpečí se osvětimanský hasič při požáru skutečně ocitl. „Na začátku šedesátých let hořela budova zemědělského družstva. Požár způsobila naftová kamna. Museli jsme probourávat stropy a zachraňovat dobytek, bylo to tam hodně nebezpečné. Navíc to bylo v zimě, takže byly problémy s dodávkou vody,“ popisuje Vyšinka, který má na svém kontě několik desítek zásahů.
Dnes podle něj snižuje riziko požárů absence domácího hospodářství. „Nesklízí se sláma ani seno a netopí se v klasickém komínu. Naopak chybou je, že se zrušili preventivní prohlídky komínů. To si nedokážu vysvětlit,“ diví se hasič, kterého rozčiluje nezodpovědné pálení trávy. „Jsou za něj mírné tresty. Také kuřáci nadělají škod, až hrůza,“ kroutí hlavou nad chováním některých lidí Vyšinka. Dnes jdou naštěstí požáry v přírodním terénu hasit díky moderní technice.
„Jenže dřív to nešlo, nebyly cisterny. Požár se musel postupně od kraje udusat, až oheň vyhasl. Ale požárů tohoto typu nebylo tolik. Dřív každý sbíral kdejakou travičku či stébélko pro králíky a kozy. Dnes se po žních sláma zapálí a požár je hned na světě. Lidé si prostě už tolik neváží věcí,“ zakončuje úvahou Vyšinka.