Dvaašedesátiletý porotce, hudební skladatel a textař Antonín Pernička z Uherského Hradiště-Jarošova se blaženě usmívá.

„Mám za sebou nejen krásné odpoledne, ale i nádhernou pěveckou soutěž, na jaké jsem jako divák, natož jako člen odborné poroty, ještě nebyl. Za to, že se taková soutěž uskutečnila, mohou nejen pořadatelé, ale i rodiče dětí,“ dává nepokrytě najevo radost z klání malých zpěváčků, základní školou ještě povinných, Antonín Pernička. „Za tu soutěž mohou rodiče,“ opakuji si část jeho pochvalné věty a hlavou mi probleskne myšlenka, že být rodičem není vůbec snadné. „Rodiče můžou skoro za všechno. Třeba i za to, že jejich děti zpívají, tancují a radují se ze života. Nevěříte? Za to skutečně můžou rodiče. A na této přehlídce dětských zpěváčků bylo patrné, že v rodinách, kde kvete zpěv, umějí děti zpívat. Na to bychom měli být na Slovácku pyšní,“ rozplývá se Pernička. Dodává, že tu zpěvnost, které mohou rodiče u svých ratolestí pomoct, mohou slováckému regionu v jiných oblastech naší vlasti jen závidět.
Řeč pak hudební skladatel a textař, pocházející ze zlechovské muzikantské rodiny Perničků, stáčí k nejpopulárnější slovácké dechové hudbě Stříbrňance, která letos oslaví čtyřicetiny. „Já s touto kapelou, která má početný tábor příznivců po celé republice i v zahraničí, začal spolupracovat před deseti lety. Ač píši texty a skládám k nim hudbu pro Mistříňanku, Bojany, Hradčovjanku, Staroměstskou kapelu a další dechovky, nejvíc mých písniček v té nejvyšší kvalitě nahrála Stříbrňanka,“ konstatuje Pernička.

Mezi ním a kapelníkem Stříbrňanky Vojtěchem Horkým prý funguje jakési souznění duší i vynikající spolupráce. „Byl to Vojta, který mě vyprovokoval k tomu, abych začal psát hudbu i texty pro dechovou muziku. Přiznám se, že tu já do té doby moc nemusel. Po vojně jsem si založil bigbeatovou skupinu, dělal jsem taneční muziku a psal třeba české texty k písním od Beatles,“ přiznává Pernička, který se vlastně minul povoláním. Vyučil se leteckým mechanikem a teprve v padesáti letech si dodělával konzervatoř v Kroměříži, kterou vystudoval i syn Vojtěcha Horkého, Ivo. Byl to on, kdo Antonínu Perničkovi domluvil na konzervatoři soukromé hodiny.

„První písničku, kterou jsem pro Stříbrňanku otextoval, byla polka Řekni mně, milá, po níž přišla ryze dechovková polka Vinobraní. Před devíti lety mně vydavatelství Edit vydalo profilové cédéčko s názvem Písničky, které láskú voní, nahrané Stříbrňankou. Tím jsem se stal jejím dvorním skladatelem,“ objasňuje Pernička kmenové autorství Horkého kapely. U Ochranného svazu autorského má za deset let zaregistrováno dvě stě skladeb, převážně hudby a textu. Některé z nich jsou velmi úspěšné v hitparádách Českého rozhlasu, ale jsou také vysílány Českou televizí.

„Protože mám geny taneční muziky, napsal jsem pro moji ženu, která mě neustále inspiruje, písničky Nebuď smutná a Ráno. Ony se totiž vymykají dechovce. Z ryze dechovkových zabrala u posluchačů písnička Vinobraní, a to v podání Stříbrňanky,“ svěřuje se Pernička. Jako textař spolupracuje se skladateli Václavem Maňasem mladším, Miloslavem Procházkou, Ivem Horkým, Ladislavem Prudíkem a dalšími.

„Jsem autorem textů i hudby, ale vlastní hudební skladby si od jiných autorů textovat nenechávám. Radost mám z toho, že v mých muzikantských šlépějích kráčí moje vnučka Terezka Filípková z Veselí nad Moravou,“ dává s hrdostí najevo hudební skladatel a textař Antonín Pernička.