Dobrodružnější povahy vycestují do zahraničí hlídat děti jako au-pair a ti opravdu otrlí se na tři měsíce vydají kuchat ryby. Na Aljašku.
Právě takovou zkušenost za sebou letos má i parta mladých lidí z Uherskohradišťska. Dvanáctka studentů v létě vyrazila na americký poloostrov, aby nasbírala nové životní zkušenosti a vydělala si peníze.

„Na Aljašku ze střední Evropy přímé spoje nelétají. Já jsem proto zvolil trasu Vídeň – Londýn – New York – Detroit – Seattle – Anchorage, s 270 tisíci obyvateli největší město Aljašky. Odtud je to do místa určení – továrny na zpracování ryb – asi čtyři sta kilometrů a dopravu už zajišťuje zaměstnavatel. Jelikož se do rybárny obklopené bažinami a mořem dá dostat jen po vodě nebo vzduchem, vypravuje se speciální letadlo jen pro několik lidí,“ obeznamuje s nelehkou cestovatelskou anabází Jan Vlachynský z Uherského Hradiště, který na Aljašce trávil kus léta a podzimu už třetím rokem.

Letadlo Letadlo je ostatně v největším státě USA běžným dopravním prostředkem. „Když jsme nasedali, přiběhla k pilotovi nějaká paní a ptala se, jestli by ji nemohl někam hodit. Protože jsme měli ještě jedno místo volné, vzali jsme ji. Protože se létá poměrně nízko nad zemí, je to pěkný zážitek, dívat se shora na všechny ty malé osady. A letiště? Jejich funkci na Aljašce suplují všudypřítomné škvárové přistávací dráhy. Cesta takovým malým letadlem pro pět lidí je prostě dobrodružství, protože cítíte, co stroj dělá. A když je navíc pilot srandista a má dobrou náladu, půjčuje knipl někomu z pasažérů nebo udělá pár akrobatických manévrů,“ popisuje Vlachynský. Ne každý let ale končí šťastně. Během svého pobytu se cestovatelé ze Slovácka dovídají, že přesně to letadlo, které je do rybárny vezlo, se ve špatném počasí zřítilo a pět lidí v něm našlo smrt. Ostatně, letecká neštěstí nejsou na Aljašce ničím neobvyklým. I to je drsná realita amerického severu.

Fabrika, moře a nekonečná pustina

Když člověk poprvé přiletí do Ekuku, místa, které se pro něj na následující týdny či měsíce stane domovem i zaměstnáním, do očí jej praští od bahna hnědě zbarvené moře. Tedy kromě toho, že tam vůbec nic není. Jen fabrika na zpracování ryb a pár ošuntělých domků, které jsou opraveny tak, aby se v nich alespoň dalo bydlet.

Z jedné strany moře, z druhé mokřady. Pustina. „Nemůžete nikam jít, protože byste se propadli do bažiny. Jste tam tedy úplně odtržení od světa. Ekuk je sice vybaven telefonní budkou, ta ale v provozu je jen občas. Se signálem na mobilní telefony se nepotkáte a internet funguje tím způsobem, že se vám jednou za týden podaří přečíst maily. Když máte štěstí. Poprvé to musí být velice tísnivý pocit. Teď už se tam ale vracím právě kvůli tomu, abych si odpočinul od světa, který je tady. Díky dobré partě se člověk brzy seznámí a zapadne. Prvotním problémem je, že ze začátku není práce. To si potom musíte hledat způsoby, jak se zabavit. My jsme chodili na pořád jednu a tu samou procházku po kousku pobřeží, dívali se na filmy na počítači, hráli stolní tenis či basketbal nebo se jen tak poflakovali a povídali si,“ vyjmenovává třiadvacetiletý student politologie a psychologie Vlachynský, který už kromě Aljašky navštívil i Zanzibar či Indii.

V Ekuku přes léto až do podzimu každým rokem pracují asi dvě stovky lidí. Češi, Srbové, Bulhaři, Mexičané, Poláci, Turci. A někteří Američané, byť to pro ně znamená pracovat za minimální mzdu. Podle slov jedné party z Kalifornie, kde se prý vůbec nedá sehnat zaměstnání, je pro ně Aljaška vysvobozením.

Šestatřicet hodin? To už je extrém

Jenže první pracovní den většinou nepřichází s prvním dnem pobytu. „Systém je nastaven tak, že biologové v oblasti povolují rybolov. Na ten okamžik čeká celá rybárna, ale kdy přijde, to nikdo neví. Ráno se jde na snídani, šéfové řeknou, že večer začínáme, a ono se pak stejně ještě tři dny nic neděje. A i když se lov rozjede, může se po pár dnech zase zastavit. Brigádníci, kteří tam jsou poprvé, často propadají panice, protože se bojí, že si nevydělají ani na cestovní náklady. A pak to naráz přijde. Za hodinu se obleč a buď v práci. Na jak dlouho? Na pět hodin, deset, osmnáct? To nikdo neví. Letos jsme šli poprvé do práce v šest hodin večer s tím, že to bude na hodinku, dvě, a končili jsme druhý den v pravé poledne,“ seznamuje s nestandardní pracovní dobou dobrodruh ze Slovácka.

Manipulační práce s rybami, jejich rovnání na pásu, dočišťování jejich strojem vykuchaných útrob či třídění podle kvality nebo druhu, to jsou úkoly, které musejí brigádníci v aljašské rybárně dennodenně plnit. „Je to monotónní práce, kterou člověk dělá stojíc celou dobu na stejném místě. Není z nejnamáhavějších, ale tím, že ji děláme dlouhé hodiny, se namáhavou stává. Představte si, že stojíte šestnáct hodin na jednom místě a před vámi neustále jezdí mrtvé ryby. Bolí z toho záda, z čištění od vnitřností navíc i zápěstí. Jasně, šestnácti- či osmnáctihodinovku zvládne každý. Ale když jich je deset za sebou, a já jsem zažil i tři a půl týdne bez volného dne, na každého musí zákonitě padnout deka a sesype se. Důležité proto je udržovat si kondici. Když můžeš jíst, jez, když můžeš odpočívat, odpočívej. Byl jsem svědkem i extrémních výkonů – někteří lidé pracovali šestatřicetihodinovky. Možné je tedy všechno. Zní to sice strašně, ale to je právě ten důvod, proč se tam jezdí i kvůli penězům. Přesčas je všechno nad čtyřicet hodin týdně. A dá se jich udělat i sto,“ kalkuluje Vlachynský.

Konečně ta pravá Aljaška

Rybářská sezóna v Ekuku letos nebyla z nejlepších. I proto někteří pracovníci ze Slovácka po měsíci odletěli do podobného podniku ležícího více na jihu, v městečku Craig. „To už byla ta Aljaška, jak si ji člověk představuje. Hory, husté lesy, medvědi. U továrny malé rybářské městečko se sedmi sty obyvateli. Což je vlastně na Aljašku velké město. Tamní Američané nás ale neměli příliš v lásce. My jsme chodili po práci do hospody na pivo a oni tam seděli pořád, protože neměli zaměstnání. Ale do rybárny? Tam by pracovat nešli. S hospodou ostatně souvisí i jedna zajímavá příhoda. Majo, kamarád ze Slovenska, se jednou docela dost opil, až usnul na stole. Toho večera bohužel do baru vstoupili dva policisté, a když jej spatřili, jeden k němu okamžitě zamířil. Trošku s ním zatřásl, a když viděl, že Slovák nereaguje, nasadil mu pouta a odvedl ho do místního vězení. Nám potom vysvětlil, že v Craigu platí nějaká místní vyhláška, která zakazuje, aby se člověk opil v baru. Za dva dny šel Majo k soudu, který nakonec dopadl domluvou a příslibem, že už to nikdy neudělá. Jo, usnout na Aljašce v baru, to se nemusí vyplatit,“ směje se cestovatel Vlachynský, který si na Aljašce oblíbil jeden z balkánských národů – Srby.

„Protože jsme spolu hodně pracovali a trávili volný čas, měl jsem příležitost je blíže poznat. O Srbsku už vím úplně všechno a zamiloval jsem si jej, byť jsem tam ještě nikdy nebyl. Ale jsem pozvaný. Obdivuji jejich srdečnost. Při těžkých pocitech, které na mě v rybárně občas dopadaly, dokázali vždy pomoct a rozveselit. Protože v Srbsku není jednoduché najít práci a vyžít, jezdí jich spousta vydělávat do Ameriky a velká část jich tam nakonec úplně zůstane. Vždyť třeba v Chicagu jich žije půl milionu, což znamená, že je to druhé největší srbské město na světě. Novi Sad, druhé největší město v Srbsku, má totiž obyvatel 400 tisíc,“ vysvětluje Vlachynský. Ten letos v aljašských rybárnách strávil skoro tři měsíce. Potom, skoro jako všichni, kteří mají tu příležitost, si procestoval USA. „S partnerkou jsme si v Seattlu půjčili kabriolet Ford Mustang a projeli jsme si západní pobřeží, velká města, národní parky. Sice jsme utratili značnou část vydělaných peněz, ale stálo to za to,“ uzavírá dobrodruh, který se už teď těší na svůj další podnik – výlet do jižní Ameriky.