„To všechno asi utvářelo i mě,“ řekla bez váhání třicetiletá Kamila Šobáňová (na snímku) z Drslavic, pracující v rodinné firmě. V rukou třímala vysvědčení o úspěšném složení zkoušky z myslivosti.

Nitka její cesty do řad Hubertova cechu se začala odvíjet v rodinném zázemí. „Jsem z myslivecké rodiny. Můj děda byl velice vášnivý myslivec a jím je i můj tatínek. Takže jsem si řekla, proč nejít v jejich šlépějích,“ říká hrdě Kamila. Každý z rodičů by se mohl pyšnit, kdyby slyšel tato slova z úst svého potomka, navíc ještě ve spojení s chvályhodnými vlastnostmi.

„Táta mi přislíbil, že po dědovi dostanu kulobrok a ještě nějakou zbraň od něj. Snad najde nějakou lehčí,“ svěřuje se křehká myslivkyně. Netají se tím, že pod vedením Františka Mošťka, správce salašské střelnice Okresního mysliveckého spolku Uherské Hradiště, si byla ještě před mysliveckou maturitou několikrát z brokových zbraní i malorážky zastřílet.

„Teď si musím vyřídit lovecký lístek, pak udělat na Policii ČR zkoušky k získání zbrojního průkazu a teprve pak si někdy s tátou nebo sama vyrazím na individuální lov. Že bych ho ale chtěla moc vyhledávat, tak to ne. Cítím lásku k přírodě a zvěři v ní žijící. Těší mě, když můžu zvěř pozorovat,“ poznamenává Kamila. Netají se tím, že jí po poslední zkoušce u komisaře Jana Krčmy, který ji trochu potrápil v předmětu o zbraních a střelivu, spadl kámen ze srdce. „Domnívám se, že každý z adeptů měl z těch mysliveckých zkoušek strach. Nevím, kdo ho neměl. Musím přiznat, že ne všechno jsem uměla. Když jsem si nevěděla s něčím rady, obrátila jsem se s důvěrou na tátu. Teď, když mám zkoušky za sebou, si myslím, že mám teoreticky nad tátou trochu navrch,“ pohrává si s myšlenkou Kamila.