Postupně se na místě vystřídala modlitebna, zkušebna Slovácké filharmonie a od roku 1951 tam sídlí knihovna, nejdříve jen v přízemí, a pak v celém objektu. Ředitel této instituce Radovan Jančář přiblížil, jak se bude jubileum slavit.

Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana. Ilustrační foto.Letošní rok hradišťská knihovna vyhlásila jako židovský, co vás 
k tomu vedlo?

Projekt, který jsme vymysleli, se jmenuje Židovský rok v Knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana. Důvodem byla skutečnost, že budova, v níž sídlíme, slaví v letošním roce 140 let od svého postavení. Jedná se o jedinou hmotnou židovskou památku na území města, která je navíc vyhlášena za kulturní památku. Hlavním cílem Židovského roku je přiblížit širší veřejnosti kulturu, zvyky a tradice židovské komunity, která byla do roku 1939 nedílnou součástí Hradiště. Jejich svátky a tradice jsou natolik rozvětvené a složité, že se v tom lidé mnohdy neorientují a občas mají zkreslené představy. Neopomeneme ani věci týkající se holocaustu, ale chceme je trochu upozadit, protože se o tom v posledních letech mluví docela hodně.

Na co se tedy mohou lidé v průběhu roku těšit?

Akce jsme rozdělili tak, aby bylo zastoupeno všechno, a aby se tak židovská kultura prolínala ve všech hlavních uměleckých oblastech. Jednak to bude cyklus přednášek, jejichž lektoři budou popisovat zvyky a tradice, ale třeba i židovskou architekturu, literaturu či film. Chtěli jsme dát prostor i živé kultuře, plánujeme proto koncert vážné hudby. Slovácký komorní orchestr s Jiřím Pospíchalem zahraje díla židovských autorů. Pravděpodobně by se mělo uskutečnit i vystoupení klezmer skupiny RabiGabi a G. Další oddíl je dramatický, tam chceme dát prostor scénickému čtení. Dotkneme se holocaustu, vybrali jsme knihu Deník mého bratra od Chavy Pressburger. Knihu by měl zpracovat herec Slováckého divadla Pavel Hromádka. Je to příběh o Petru Ginzovi, což byl třináctiletý kluk, který zemřel 
v koncentračním táboře. Byl velmi hudebně a především výtvarně nadaný. Zůstaly po něm deníky a nedokončený román, kde předvídá zkázu rakety, která dobývá měsíc. K tomu se pojí jedna zvláštnost. Když startoval raketoplán Columbia, na jeho palubě byl první židovský kosmonaut, ten si vzal s sebou jednu z kreseb Petra Ginze jako vzpomínku. Raketoplán explodoval a všichni zemřeli. Abychom tragiku holocaustu trochu vyvážili, připravujeme i další scénické čtení, kterého by se mohl ujmout David Vacke. Mělo by být na motivy povídek známého humoristického židovského autora Efraima Kishona. Chtěli bychom uspořádat také nějaké výstavy, ale to je zatím 
v jednání. Plánujeme udělat i ochutnávku košer jídla spojenou s přednáškou. Třešničkou na dortu by měla být židovská svatba v podání prostějovské taneční skupiny RUT na letošních slavnostech vína v neděli.

Jaké nejbližší akce knihovna plánuje?

Chtěli jsme akce rozvrstvit tak, aby se konala každý měsíc jedna a jednou za čtvrtletí nějaká větší. Z židovského muzea v Brně přijede 
11. února lektorka Zuzana Prudilová a bude u nás vyprávět o mluvené historii šoa – to jsou rozhovory s pamětníky. O měsíc později, 
18. března, popíše židovské zvyky Kateřina Suchánková.

Na začátku jste zmínil, že je budova kulturní památkou, znamená to pro vás omezení? Co se nepodařilo kvůli tomu uskutečnit?

Spadáme pod přísný režim, nemůžeme si dělat, co chceme. Lépe řečeno s interiérem ano, protože kromě litinových sloupů nezůstalo nic původního. Nemůžeme si ale třeba vybrat barvu fasády. Chtěl jsem tady kdysi dělat klimatizaci, ale protože by byla klimatizační jednotka venku na fasádě, bylo to zamítnuto. Myslím si ale, že plusů je daleko víc než minusů.

Jaké jsou tedy ty klady?

Budova má bohatou historii. Sloužila jako modlitební stánek a je velmi zajímavá architektonicky. Hodně nás vyhledávají turisté. Návštěvníci z Izraele jsou rádi, že budova slouží kultuře. Knihy jsou pěkným pokračováním duchovna, které se tu odehrávalo. Nejen Izraelci jsou nadšeni rekonstrukcí, kdy se budova vrátila do původního stavu z roku 1904. Lidé již mají současnou podobu budovy zažitou, ale původně vypadala úplně jinak. Stavba z roku 1875 byla novorománská, byla střízlivější a neměla kopuli. Až v roce 1904 prodělala rozšíření a secesní úpravu včetně kopule. Rekonstrukce po povodních v roce 1997 ji vrátila do stavu ze začátku 20. století.

Přece jen mluvíme o knihovně, nabízí se tedy otázka, čte se dnes židovská literatura?

Samozřejmě. I dnes jsou to pořád velká jména, jako je například Isaac Singer, vůbec američtí židovští autoři jsou oblíbení. Hodně se čtou rovněž židovské anekdoty, i čeští autoři židovského původu, třeba Ota Pavel. Řekl bych, že se beletrie čte pořád stejně, mnohdy lidé ani neví, že čtou židovskou literaturu nebo knihu židovského autora.