To má být okamžik, kdy si prorokuje, že by mohl být slavný a se vším definitivně skončí. I to prozradil čtenářům Slováckého deníku, když jim dal v předvečer svých padesátin rozhovorem nahlédnout do své duše.

Zítra (17. ledna) slavíš na konci Horňácka, v osadě Vápenky padesátiny, ale přiznej, na kolik se doopravdy cítíš?
Duchem a chutí do života se cítím tak na dvacetiletého mládence. S tělem je to horší. Připadám si skoro jako sedmdesátník (promiň primáši Martine Hrbáči). Dlouhodobě si stěžuji na bolest v oblasti žaludku a odborníci neví z čeho to je! Z pozůstatku fotbalu a atletiky mě bolí obě kolena (nemám už ani jeden meniskus), starosti mně dělá levá ledvina a pata na chodidle. Chlubím se i tenisovým loktem. Naštěstí játra mám dobré i když jako normální, zdravý a správný chlap se dovedu občas dobře společensky unavit. Občas mě bolí srdce, když cítím v okolí přátel, kolik je kolem mé osoby nepochopitelné závisti, zášti, pomluv. Přesto všechno si chci na místo oslavy do penzionu u Černého potoka ve sportovním zaběhnout. Kilometrů se nebojím, snad jedině silný mráz mi to může překazit. A až doběhnu, tak si tu svoji oslavu rozjedu po svém. Nikdo mi nebude dělat její scénář, udělám si ho jako vždy sám. Hlavně, aby bylo přes sto šedesát pozvaných hostů spokojeno.

Energie z tebe doslova srší, řekni, co tě tak nezastavitelně žene dopředu?
Asi to mám v sobě od narození. Sudičky mi vložily do života něco stále organizovat, vymýšlet, prostě „sloužit“ lidem. Nepatřím do politiky, ale do oblasti organizování kultury a sportu. V poslední době mi v získávání duševní energie hodně vypomáhá paradoxně již vzpomínaná lidská závist. Stále víc mi lidi něco závidí, snad že jsem milionář a přitom nemám moc toho materiálního potěšení. Nejhoršími lidskými vlastnostmi se nabíjím, mám zvyšující chuť stále do něčeho jít. Není to o ale o hrabání peněz, jak si ti závistlivci myslí. Až mě jednou přestanou závidět, pomlouvat, tak budu asi slavný a se vším definitivně skončím. To bude můj vrchol.

Jsi folklorista tělem i duší, kdys horňáckému folklóru propadl a kdo tě v lásce k němu formoval nejvíc?
Do kroje jsem se strojil už od školních let, kdy jsem začal chodit ve velické škole do národopisného kroužku, kde mě paní učitelky Severová a Pšurná také formovaly. Po vojně jsem tancoval v souboru Velička (nedávno jsem skončil ve starší skupině Veličky) přes velický mužský pěvecký sbor a Volné pěvecké sdružení Lamfešt. Nyní jsem členem sboru v nedalekém Javorníku, který jsem si vybral proto, že zde nejsou tak pravidelně zaužívané zkoušky, jako je tomu doma ve Velké. To mi zcela vyhovuje, s časem jsem totiž někdy skutečně na štíru a nestíhám ani ve dnech pracovního volna. Vysvětlujte to ale potom zpěvákům, kteří chodí pravidelně na zkoušky.

Co si myslíš o alternativním folklóru, jaký dělá Jura Pavlica a za jakých okolností bys do něčeho podobného šel ty?
Kdybych byl muzikantem, určitě bych do toho šel. K dnešní hudební scéně to zcela jistě patří. Překvapuje mě názor některých zarytých folkloristů, kteří tvrdí, že Pavlica hyzdí folklór. Je to něco jiného a říkám jim, že jsou to hudební nevzdělanci, mají zacpané uši jen pro sebe! Já tomuto druhu muziky fandím moc a líbí se mi. Jurka je navíc vynikající, všestranný muzikant, ví co dělá. Má vedle sebe neméně skvělý kolektiv, kde bych chtěl ještě vyzvednout do nebes „slavičí“ hlas zpěvačky Alice Holubové.

Je známo, že prosazuješ zřízení samostatné Horňácké republiky. Jak si ale představuješ její fungování, kdo by měl být premiérem a koho bys postavil do jejího čela?
Promiň, ale já nejsem zastáncem nějaké republiky jako byla v minulosti například Suchovská republika, i když jsem se ji v počátku devadesátých letech snažil opět vzkřísit. Na Suchově se mi to nepovedlo. Nyní už propaguji Horňácké Nezávislé Emiráty. V současnosti máme v čele nejvyššího emíra Jurodaja, starostu Velké nad Veličkou Jiřího Pšurného. Ten „jede“ od roku 1990 v mých idejích, je veselý a má rád taky recesi. Propaguje především mikroregion Horňácko jako jeden celek a nehledí jen na svoji centrální obec. Jako já má rád všechny horňácké lidi stejně, krajinu, slivovici, folklór a další hudbu, sport. A když je zapotřebí, tak vždy se svojí radou složenou ze starostů Horňácka pomůže dobrému nápadu k realizaci a něco vždycky dá. Proto také ten Juro-daj. Akorát se nemůžeme shodnout v tom, že já tolik hlásám Horňácko do Evropy. On takový typ není a nemá ani příliš radost, když se „výsostné“ území emirátú přeplňuje cizinci, jako je tomu například v době konání Horňáckých slavností. Obává se, aby mezi návštěvníky nepřevažovali Japonci, bohatě mu stačí prodávající Vietnamci. S pohostinností k lidem si oba rozumíme a jsme schopni pustit ze zásob barelů slivovice, které máme umístěny pod velickým Hájem, i tu poslední kapku.

Kdo je podle tebe pravověrným Horňákem, jenom ten, kdo se na Horňácku narodí, nebo i ten, koho jste do regionu adoptovali?
Já jsem se narodil 19.ledna v Ivančicích u Brna a na Horňácko nedám dopustit. Snažím sa aj múvit v horňáckém dialektu. Nestydím se za to jak určitá vrstva domorodců. Někteří lidé jsou překvapeni, že nejsem rodákem z Horňácka. Není to podstatné, kde ses narodil, ale co pro to Horňácko děláš. Znám velký počet lidí, kteří jsou hrdí, že jsou Horňáci, narodili se zde, ale pro slávu a čest regionu udělali, promiň, lidově „prd“. A to jsou většinou ti kritikové, pomluvači a závistivci, kteří by snad při odchodu z tohoto světa na kerchově nechtěli mít na pomníku vytesáno v jakém to vlastně jedinečném regionu žili.

A jak to bylo s asimilací Břeti Rychlíka? Čím si zasloužil svou přízeň Horňáků on?
Břeťa je sám o sobě velmi zajímavý exot-suverén,pro někoho snad i kontroverzní člověk. Po sametové revoluci je uznávaný mezi vlivnými intelektuály, významnými politiky či kulturními osobnostmi tohoto státu. Přitom není vůbec žádný Horňák, akorát, že si koupil a zrekonstruoval v Javorníku chalupu. Zajímá se o minulost i budoucnost. Horňácko mu čistě přirostlo k srdci. Moc mu nerozumím, ale jedno vím a zatím stojím, že celostátně hodně propaguje náš region a má velkou zásluhu na tom, že se z Javorníka stala folklorní obec. Tvoří v televizi, ve filmu, v rozhlase, v novinách. Tím si právě lidé myslí, že je Horňák. Mnoho Horňáků nemůže stále pochopit, že se Horňáckem živí. Radši řeknu, občas i živí.Umí si z toho na sebe a pro rodinu vydělat peníze a proč ne? Někdy mě, promiň, nasere, ale na to jsem si za naše dlouhodobé přátelství zvykl. A zdá se mi, že si taky dovedeme po určité neshodě, konfliktu, odpouštět. Mám ho rád a hlavně mu jeho záslužnou činnost nezávidím. Horňáckým králem, jak ho určití přátelé pasují, bych ho ale nejmenoval. Myslím, že to by si třeba zasloužil například takový pan „ridící“ František Okénka anebo „majstr“ Martin Hrbáč. Z těchto osobností by mohli být hned dva monarchové!

Jsi dlouholetým dárcem krevních derivátů, minulý týden jsi krev daroval už po sto dvacáté, jakou tekutinou si deficit doplňuješ nejčastěji a proč jsi krev a plazmu začal vůbec dávat?
Je to moje srdeční záležitost a určitá droga. Neumím si představit, že bych s touto mojí humanitární činností skončil i když k tomu s přibývajícím věkem musí přijít. Prostě jsem se rozhodl a vsugeroval do hlavy, že chci někomu druhému pomoct a s touto myšlenkou taky přicházím do transfuzních stanic. V teplých měsících jezdím na puštění žíly na kole. Na zpáteční cestě se doplňuji vínem a když je extrémní horko, tak pivem. Jsem čestným dárcem, to znamená, že nechodím darovat za peníze. Snad se taky za to někdy dočkám, až mi bude nejhůř se zdravím, že se mi zdravotníci za moji nezištnou službu včas odvděčí. „S dárcovstvím jsem začínal po roce 1989 v Kyjově, Hodoníně a v posledních několika letech jsem zakotvil v nemocnici v Uherském Hradišti. A to z velmi jednoduchého důvodu. Dárce zde umí mile přivítat, poděkovat a taky s úsměvem se s ním rozloučit. Od sestřiček až po samotné lékaře. To mně stačilo, abych sem našel cestu. Proto jsem sem taky „zlanařil“ další dárce z Horňácka, a dokonce jsem jednu dobu z fabriky zorganizoval plný autobus dárců, když jsem je nalákal na plakát Daruj krev s burčákem. Po odběru, při návratu k domovu nám jeden vinař v Blatnici otevřel sklep a dárci nejcennějšího derivátu mu za to poděkovali tím, že mu„vysáli“ téměř všechen burčák. Vzpomínám, že některým oslabeným dárcům, a hlavně těm prvodárcům, to pořádně zamotalo nejen hlavu, ale i nohy. Svůj účel to ale splnilo. Darovali a příjemně se pobavili. Mimo jiné jsem zaregistrován i v registru dárcovství kostní dřeně. Až umřu, tak dám moje zhuntované tělo na výzkum a pokud bude z něho zbude něco dobré, nech použijí co se dá. Akorát mě už teďka štve, že o tom co to bylo, nebudu už stejnak vědět.

Odkud pramení tvůj mimořádně vřelý vztah k Uherskohradišťsku a čím ti nejvíce přirostlo k srdci?
Asi tím, že je to pěkné město a je vzdáleno pár kilometrů od Horňácka. Máme to blíže jak do Kyjova či Hodonína. Při mých návštěvách se setkávám s kamarády, přáteli, kterých tu mám hodně. Je zde Hradišťan, jeho skvělé tanečnice, tanečníci semknutí kolem Laďky Košíkové, Jura Pavlica s kapelou, Kino Hvězda se snaživým ředitelem Pepou Korvasem. Sídlí zde Filmová škola a její víc jak bohatý program. Je bydliště místostarosty Květoše Tichavského, který vedle starostí o chod města neúnavně pracuje s atletikou. Uherské Hradiště je jednoznačně živé a lákavé město a má u mě hodně dalších kladných bodů! Velmi dobře zde pracují a informují také dvoje dobré regionální noviny, do kterých rád přispívám materiály z Horňácka.

Stal ses externím reportérem České televize, cestuješ po regionu a zaznamenáváš události na digitální kameru. Jaké je z tvého pohledu Slovácko začátku 21. století?
Podotýkám, že amatérským spolupracovníkem ČT. Tato činnost mě vedle fotografování také hodně baví. Hodně lidí si přitom myslí, že se tím živím. Dostal jsem šanci se něco naučit ve filmování, ve zpravodajství, dokumentaristice. Společně se studentem Radkem Pšurným chceme ukázat společenský život v různých “kútoch“ Slovácka, i když jsme měli původně monitorovat jen místo našeho bydliště. Od začátku, kdy vznikl projekt Digináves (www.diginaves.cz) a byli jsme osloveni, jsme měli oba jasno, že půjdeme dál a pokusíme se kamerou a mikrofonem vyšmátrat na to, co se nepodaří našim profesionálním spolupracovníkům. Podle ohlasu diváků si myslíme, že se nám to z části i daří. Jak napsal kamarád, spisovatel Jiří Jilík název své doposud posledně vydané knihy Jdu Slováckem krásným. Stroze doplním, také jdu, škoda jen, že nemůžu být všude. S jistotou mohu ale prohlásit, že folklor na Horňácku a na Slovácku nezhyne ani v tomto století!

Jsi bouřlivý, energický člověk a zabýváš se mnoha aktivitami, ve které z nich se jako Tonda Vrba cítíš nejlíp?
I když jsem si dovolil v životě pár nepříjemností, jako bylo například v mládí na učilišti vymlácení předního zubu „bratrovi“ Slovákovi, který mě dlouhodobě urážel za to, že jsem Čehún, „pohladil“ po tváři fackou vlastního kmotra (do dnešní doby jsem se mu neomluvil), kvůli nevyvěšení vlajky ČSTV při běhu Slovácké pětadvacítky, kdy byl z této aférky dokonce soud v Hodoníně, nepochopitelně se v kroji do krve popral s kamarádem při fašankové veselici a občas zdravě nějakou řečí či písmem rýpnu do rýpavých, nepříjemných lidí, jsem celkem klidný, a do určité chvíle snášenlivý typ člověka. A v jaké aktivitě se cítím nejlépe? U všeho, kde se Tonda Vrba pohybuje, angažuje. A také rád pobývám ve společenství veselých lidí různých věkových kategorií, kteří hýří optimismem a nedívají se na svět černými brýlemi. Jsem recesista plným coulem. Přesto všechno se po padesátce budu snažit omezit moje organizátorské aktivity, což jsem veřejně prohlásil i při moderování nedávného Tříkrálového koncertu v Uherském Hradišti. Před padesátkou jsem totiž dával před společenskou událostí rodinu výhradně na druhé místo. Nyní nastává čas jí to vrátit a především mojí ženě Daně, která sice od té doby co mě zná, našla pochopení pro moje organizování, folklorní úlety i to, když jsem tvrdíval, že za každou cenu musím být mezi kamarády i tam, kde bych skutečně ani nemusel být. Mám ji rád a moc si jí za to vážím.

Čtěte také:

Tonda vrba na jubilejní trati