Někdejší žáci velehradské základní školy na něj vzpomínají jako na dobrého pana učitele, buchlovičtí senioři jej znají jako vlídného vedoucího domova důchodců, kde v současné době působí. Avšak vzpomíná na něj i několik generací posluchačů Slovenského rozhlasu, diváků Slovenské televize Bratislava i návštěvníků četných koncertů, které absolvoval s tehdy populární Malokarpatskou kapelou, s OLUN (Orchestr ludových nástrojov) či zábavného pořadu, v němž vystupoval společně s Michalem Dočolomanským. Od roku 1983 až do rozdělení Československa byl redaktorem a vedoucím Redakce lidové hudby Slovenského rozhlasu Bratislava. Původem z Uherského Brodu, začínal v Olšavěnce a Hradišťánku, dozrával ve staroměstské Dolině. Jeho cesta za folklorem a s folklorem byla tématem našeho rozhovoru.

Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé stál před mikrofonem a zpíval?

Bylo to v roce 1958 na stadioně v Uherském Brodě, kdy jsem jako sólista Olšavěnky zpíval písničku „Když sem byl malučký…“ a pak zatancoval odzemek.

Co v životě nejvíce ovlivnilo tvůj vztah k lidové písni, kde se tento vztah rodil?

Řekl bych, že první seznámení s lidovou písní se mně dostalo od rodičů. U nás doma se hodně zpívaly lidové písničky. Maminka byla sólistkou Cimbálové muziky Viléma Zahradníka a přivedla mě do Olšavěnky a Hradišťánku. Ale určitě nejvíc můj vztah k lidové písni ovlivnil Miro Dudík, který se mnou nahrál spoustu krásných písní z oblasti Záhoria a Myjavy.

Konec tvé kariéry vlastně předurčila politika – rozdělení státu? Jak rozpad Československa vnímáš po patnácti letech?

Je mně líto, že k tomu vůbec došlo, protože se tím výrazně změnila moje umělecká dráha. Měl jsem ještě spoustu dobrých nápadů a plánů, které jsem mohl realizovat právě jen v Bratislavě. Je ale pravda, že některé moje projekty realizuji i nyní. Je mně sympatické, že na mě na Slovensku dobří přátelé nezapomínají a občas mě přizvou ke spolupráci. Uvědomil jsem si to nedávno při setkání s Fedorem Gálem v Buchlovicích. Společně jsme zavzpomínali a shodli se v mnohých úvahách.

Žijeme na Slovácku, kdysi se říkalo Moravské Slovensko. V čem je odlišné vnímání a prezentace folkloru na Slovensku a tady na Slovácku?

Z tohoto hlediska bych neviděl velkých rozdílů, protože kdo má folklor rád, tak za ním jde, ať je to tu nebo na Slovensku. Ale přece jenom nějaké odlišné vnímání tu v současné době je. Vidím ho v prezentaci tohoto žánru v médiích. Zatím co u nás na Moravě je lidová píseň posluchačům denně nabízena, zejména díky Českému rozhlasu Brno, který velmi rád poslouchám, Slovenský rozhlas se stal komerční rozhlasovou stanicí a lidová píseň je zde popelkou.

Jaké poznání ti přinesla životní pouť?

To je otázka, která si zaslouží větší prostor, pokusím se ale být stručný. Díky tomu, že jsem mohl a stále ještě mohu veřejně vystupovat a nahrávat, setkávám se s lidmi, kteří něčím obohacují můj život. Ať jsou to diváci nebo lidé z branže, nechávají v mém nitru nějakou vzpomínku. Během mé kariéry jsem se mohl setkat s osobnostmi, které bych ve svém běžném životě nepotkal. Viděl jsem mnoho zajímavých zemí a naučil se vnímat a chápat svět okolo sebe. Nemám rád výraz „bohémský život“, ale mezi umělci je mi dobře a přál bych každému, aby si ho na chvíli užil.

Dnes jsi sbormistrem BUDU, sboru seniorů buchlovického domova důchodců. V čem jsou důchodci lepší a v čem horší než „stárs“, které známe z obrazovky?

Rozhodně jsou lepší v tom, že ve svých osmdesáti letech jsou ochotni ještě vyjít na jeviště, nečekají žádné „tučné honoráře“ a za maximálně odvedený umělecký výkon je uspokojí potlesk diváků. Prostě žijí pro tu myšlenku, že je někdo ještě chce slyšet, líbí se mu jejich vystoupení a hlavně zpívají srdcem! Nemohou být přece horší než „stárs“, které známe z obrazovky. Já před našimi seniory hluboce smekám a přeji jim ještě hodně krásných chvil, které mohou prožít v našem rockovém sboru BUDU – Buchlovickém důchoďáku.