Já osobně si tedy, po pravdě řečeno, na hvězdy zrovna dvakrát nepotrpím. Mnohem raději se bavím s úplně obyčejnými lidmi, kteří netrpí utkvělou představou o své nesmrtelné slávě a důležitosti. I mezi těmi slavnými je ale spousta výjimek, většinou platí jednoduchá rovnice čím větší osobnost, tím obyčejnější člověk. Jak jsme všechny ty zpěváky a herce zvyklí vídat jenom skrz televizní obrazovku, máme pak mnohdy zkreslené představy. Asi nejvíc mě v poslední době pobavily dvě příhody, nejprve tedy tu „o princezně“.

V loňském roce se v Hradišti konala autogramiáda herců z pohádky Zdeňka Trošky, která se natáčela v Buchlovicích. Kolega vzal na natáčení také svou malou dcerku, která samozřejmě chtěla vidět „živou“ princeznu. Sen se jí sice splnil, očekávání ale asi byla daleko za realitou.

Když jsme totiž na křehkou krasavici ztvárňující roli princezny narazili, zrovna se venku uklidňovala cigaretkou. Labužnicky vyfukovala kouř, což, pravda, dodávalo setkání jistou pohádkově tajemnou atmosféru, i tak ale kolegova dceruška s touto verzí „princezny“ moc spokojená nebyla. Taťka ji pak náhradou za přestálý šok a zničenou dětskou iluzi musel vzít na zmrzku.

Minulý týden u oběda mi zase popisovala kolegyně historku, kterak se chystala na rozhovor s Donutilem. Zaklepala na šatnu, otevřela a tam… mistr v negližé. Prostě tam stál v černých trenkách, kolegyně se omluvila a chtěla diskrétně poodejít, mistr si ale zřejmě myslel, že jde o nějakou fanynku, a tak ji přeochotně zval dovnitř.

Autor: Barbora Žáková