Na nešťastné dny, způsobené číselou kombinací, nevěřím. Zcela přesně si ale dokážu vybavit, jaký byl můj poslední pátek třináctého. Každý pátek s tímto datem mají totiž hasiči ve Zlínském kraji takzvaný den otevřených dveří, což znamená, že se u nich může zastavit kdokoli, a oni jej ochotně provedou svým zázemím.

Minule jsme si nechtěli nechat ujít hezkou příležitost natočit zvědavou veřejnost na exkurzi u „požárníků“ (jak by řekla moje babička). A měli jsme opravdu velké štěstí. Nebylo tam sice zrovna narváno, ale situaci zachraňoval jeden „zapálený“ malý hasič, který přišel i se svým tatínkem. Míru zaujetí títmto povoláním snad dokazuje skutečnost, že hned po návštěvě uherskohradišťské stanice vyráželi ještě zkontrolovat hasiče ve Zlíně.

Klučina, asi čtyřletý, měl s sebou kompletní hasičskou výbavu, i když plastovou. Naštěstí! Hned jak začala exkurze, spustili totiž profíci opravdový poplach. Klučík tak mohl nasadit svůj plastový dýchací přístroj, uniformu i helmu už měl dávno na sobě. A velká pruhovaná taška naznačovala, že je připraven na každou eventualitu. Snad jen kleště na vystřihování z auta by mu mohly dělat menší problémy.

Hasiči se malým profesionálem nechtěli nechat zahanbit, a tak mu ukazovali veškeré technické „vychytávky“ domovské stanice. Malého hasiče ale nezaskočili. Jak nám totiž prozradil: „…doma nolmálně hasím, ale není to oplavdický požál“.

Naštěstí pro tatínka, snad mu tahle hra na jako hašení s jako požárem vystačí ještě dlouho! A aby klukům hasičům nebylo v pátek třináctého na stanici smutno, poslala jsem jim tam ještě malého Kubíka i s jeho maminkou. Kamarádka ale hned ve dveřích prozradila, kdože je na nebohé hasiče poštval.

Taky se jděte někdy podívat, je to zajímavé, neříkejte ale, kdo vás posílá.

Autor: Barbora Žáková