Ptáte se kdo? Nejde naštěstí o žádného z našich kolegů, ale i tak to byl věrný člen redakce. Náš krásně červený, maličký Matiz. Říkali jsme mu Matízek, Matizák, někdy i Beruška. Poslední dobou byl ale díky svým jízdním specifikám přejmenován na plečku, traktor nebo sekačku na trávu. Ve svých posledních dnech totiž jezdil až podezřele hlasitě. Řval vždycky, to jo, ale od té doby, co mu kolega přitáhnul spojku a sešteloval jiné „maličkosti", jezdil docela spolehlivě. Pak se ale jeho stav rapidně zhoršil. Skomíral nám doslova před očima, každý den řval víc a víc. Na křižovatkách a parkovištích, ba i při průjezdu jsme začínali budit nežádoucí pozornost. Krmili jsme ho litry oleje, ale bohužel marně.

Červená miniatura našeho vozového parku se ten osudný den vydala na svou poslední cestu do Uherského Brodu. Já osobně jsem u toho sice nebyla, ale kolegyně s kameramanem mi to celé barvitě vylíčili. Vyřídili ve městě Komenského vše potřebné a vydali se na zpáteční cestu. Pro Matízka poslední. Řev motoru nebyl při jízdě po obchvatu (a při ďábelské rychlosti osmdesát až devadesát kilometrů v hodině) nic neobvyklého, něco ale přece jen vzbudilo podezření kolegů. A pak už to šlo ráz na ráz.

Obrovský řev doprovodila jedna velká řacha, kterou následoval valící se hustý dým. A pak už nic. Telefonát do redakce, aby se někdo obtěžoval nebohé kolegy vyzvednout a odtáhnout čadícího Matiza. Už před časem jsme s červeným jezdítkem projížděli areálem, kde likvidují autovraky, a už tehdy se na nás pracovníci s jiskrou nadšení v oku mlsně dívali, to jsme ještě unikli. Dnes už se Matízek ven nedostane, bude nám chybět.

Autor: Barbora Žáková