Kromě kompletní retrospektivy krátkých i celovečerních filmů je návštěvníkům „filmovky“ i široké veřejnosti představena více než stovka artefaktů (obrazů, kreseb, objektů, loutek, soch…) z autorské dílny výše uvedených umělců. Výstava nazvaná trochu tajuplně „Salamandr“ byla v Galerii Slováckého muzea zahájena v sobotu 26. července a potrvá až do 14. září.

V alchymistické symbolice je salamandr chápán jako duch ohnivého živlu. Asi i proto se Janu Švankmajerovi stal mottem hradišťské výstavy: „Nazvat výstavu obrazů a objektů Salamandr se může na první pohled zdát poněkud nepatřičné. Ale salamandr, tento mytický ohnižil, je podle starých alchymistických spisů jediné zvíře, které dokáže žít v ohni, jediné zvíře, které dokáže vzdorovat tomuto živlu, a dokonce pociťovat z toho slast.

Paracelsus přirovnává tohoto salamandra k lidské duši: „Duše žije v ohni, tj. v srdci, tam, kde sídlí největší žár ohně mikrokosmu, tam má své skutečné místo. Ještě si dobře zapamatujte, že duše sídlí v ohni proto, poněvadž nic nepociťuje a nelze jí způsobit žádnou újmu, ani ji poranit zbraněmi… Iliastrická duše je takového druhu, že ji chlad ani horkost neškodí, nýbrž žár je jejím životem a potravou, vzduchem a rozkoší, radostí a slastí. Toto je salamandrický Fénix, který sídlí v ohni a je duší Iliasteru v člověku.“ K tomu myslím není už co dodávat. Vše je teď jasné. Snad jen, že Benvenuto Cellini, když jako dítě spatřil v ohni salamandra, dostal od otce pohlavek, aby si tento, tak vzácný pohled, lépe vryl do paměti. Retrospektivní výstava díla Evy a Jana Švankmajerových v Galerii Slováckého muzea v Uherském Hradišti je letošní největší a nejvýznamnější přehlídkou tvorby těchto osobitých a výjimečných umělců – představitelů českého surrealismu. Eva Švankmajerová je proslulá svými surrealistickými obrazy, knihami a filmy v Čechách i v zahraničí. Od roku 1965 spolupracovala s Laternou magikou a Činoherním klubem, byla členkou Surrealistické skupiny (stejně jako Jan od r. 1970). Na filmové tvorbě spolupracovala nejen se svým mužem Janem, ale i dalšími režiséry (mezi jinými s E. Schormem, J. Jirešem, J. Herzem ad.). Za práci na filmech Lekce Faust a Otesánek obdržela ocenění Český lev v kategorii výtvarný počin, za film Otesánek také cenu za nejlepší filmový plakát. Ve výtvarném umění na sebe upozornila v šedesátých a sedmdesátých letech zejména Emancipačním cyklem – variacemi na známé obrazy, na nichž nahradila ženské postavy mužskými. Eva Švankmajerová byla především portrétistka, malířka (a zároveň básnířka) vztahů, napětí, rolí, rituálních či pseudorituálních chování a komunikací mezi lidmi, portrétistka života a světa. Její obrazy nevypráví jen příběh, ale interpretují realitu. Přitom je syrově otevřená, inspirující a nenahraditelná.

Jan Švankmajer, režisér, scenárista, výtvarník a animátor, je považován za jednoho z nejlepších světových animátorů a v současnosti je za hranicemi patrně nejuznávanějším českým filmovým tvůrcem. Už v absolventském představení (na DAMU) využil kombinace loutek a herců v maskách a především techniku „velkých loutek“ s herci uvnitř, kterou později úspěšně uplatnil ve svých filmech Don Šajn a Lekce Faust. V roce 1960 se oženil s Evou, výtvarnicí inklinující k surrealismu, která se později po výtvarné stránce podílela na jeho filmech, například Kyvadlo, Jáma a naděje, Něco z Alenky, Spiklenci slasti, Otesánek ad. V pražském divadle Semafor založil Jan Švankmajer skupinu Divadla masek a vedle divadelní práce se intenzivně věnoval výtvarné tvorbě, ovlivněné surrealismem. V letech 1962–1964 byl režisérem v Laterně magice. Ve filmové branži definitivně prorazil krátkým animovaným filmem Možnosti dialogu, jehož ohlas mu umožnil natočit první celovečerní snímek Něco z Alenky. Ten ho celosvětově proslavil a Švankmajer se stal pojmem v oblasti experimentální, nekomerční animace. Toto postavení mu umožnilo získávat granty na další celovečerní projekty. Je nositelem více než 40 cen a ocenění za svou tvorbu, z nichž připomeňme například Českého lva za Otesánka v roce 2001, Cenu svobody za celoživotní dílo na filmovém festivalu Berlinale atd.

Samotná instalace prací obou umělců bývá jedinečná a odlišná od obvyklých výstav výtvarného umění. Prolínají se zde nejen všechny obory, do nichž umělci zasáhli či zasahují, ale i vlastní způsob prezentace připomínající manýristickou „kuntskameru“ je originální a věříme, že naše návštěvníky osloví. Přijměte naše pozvání.

Milada Frolcová