Ještě v 19. století se nedaleko od pramene nacházel velehradský ovčín a voda sloužila k praní ovcí před jejich stříháním. Blízké cestě se proto říkalo Prádlo. Ke studánce se vztahuje hned několik příběhů, z nichž jeden vypráví o chudém salašském domkáři, který obdělával pole, aby své rodině zajistil alespoň nějaké živobytí.

V zimním čase, kdy každoročně políčko odpočívalo, se domkář přiživoval vyráběním dřevěných nádob a necek. „Tolik se nadělám a kolikrát nám nezbývá ani na oblečení a boty," posteskl si jednou, když na něj padl smutek. „Jiní se topí v penězích a kolikrát neví, jak by si krátili volnou chvíli. Najít tak alespoň kus zlata, to by se pak žilo!"

Ani nedomyslel a rázem se před ním objevila jakási mužská postava s červeným obličejem a černými vlasy, oděná do černého oblečení. „Následuj mě," pokynula domkáři, který se za ní s obavami a strachem nakonec vydal.

Záhy zastavili pod lesnatým svahem, pod nímž se otevřel otvor do podzemní jeskyně. Vešli dovnitř. „Chceš zlato? Máš ho mít, kolik jen si budeš přát," promluvil neznámý a ukázal na hromady drahého kovu, jež osvětlovaly slabé paprsky denního světla, pronikající vstupním otvorem. O takovém množství zlata se domkáři nikdy ani nesnilo a překvapením nevěděl, co má odpovědět. Když se vzpamatoval, řekl si, že vezme tolik, kolik unese. Poté mu ale blesklo hlavou, že bude před cizincem raději skromný a že až sám se později vrátí pro další část pokladu.

Poděkoval a vzal si jen malý pozlacený džbánek s tím, že mu to stačí. Když vyšli ven, neznámého najednou nebylo. Osamocený muž se ještě ohlédl za sebe, aby si dobře zapamatoval vchod do jeskyně, a se džbánkem pospíchal domů.

„Ženo, budeme mít zlata, kolik se nám zlíbí," volal na manželku, která se zprvu lekla, že se asi pomátl na rozumu. Když jí ukázal lesklý džbánek, uvěřila a zapřahali kravku do vozu. Aby nevzbudili sousedovu pozornost, vyjeli až po setmění. Domkář znal okolní lesy velmi dobře, a proto se v nich orientoval i potmě. Čím víc se blížili k místu, byli oba víc a víc rozechvěni. Muž už viděl před očima kopy zlatých předmětů, jak je nakládá na vůz. „Budu bohatý a budu si dělat, co se mi zlíbí," cedil mezi zuby.

Konečně sestoupili z vozu a zamířili pod svah. „Tady někde byl vchod do podzemí," utvrzoval se. „Kde jen může být?" Místo hledaného otvoru se zlatem se před nimi zaleskla malá tůňka studánky, která tu doposud nikdy nebyla. Ještě hodnou chvíli obcházeli kolem, až se nakonec zklamaní dali na zpáteční cestu. Jeskyně se zlatem zmizela.

Když domkář po čase vyprávěl sousedům svůj příběh, nikdo mu nevěřil. Novou studánku pak lidé nazvali Zlatskou či Zlackou.

Autor: Bořek Žižlavský