Úzká silnička směřuje nejprve známým letoviskem Kameňákem se stejnojmennou hospůdkou, kterou mineme po levé straně ve svahu zpevněném kamennou zdí s příchozím schodištěm. Hostinec vznikl ve třicátých letech 20. století a už od svého začátku byl vyhlášený v širokém okolí. Při svých turistických výletech jej navštěvovali lidé z okolních vesnic, z města Kyjova, trampové ze Slovácka i z odvrácené strany Chřibů, dělníci z blízkých kamenolomů, jejichž pozůstatky jsou v terénu k vidění dodnes. Po druhé světové válce a v následujících desetiletích se stal Kameňák střediskem pohostinnosti pro víkendové obyvatele okolních chat.

Studánku najdeme kousek u silničky, pokračující mírným svahem směrem 
k malé chatové osadě Zavadilce, nalevo, ve vzdálenosti asi jeden a půl kilometru za Kameňákem. Její výtok, opatřený jednoduchým ventilem, chrání ze tří stran vysoká kamenná zídka, zatímco k samotnému prameni se dostaneme po třech sestupných kamenných schůdcích. Už při prvních doušcích vás tato voda mimořádně osvěží a určitě pochválíte její lahodnou chuť. Ne nadarmo bývá její kvalita, každoročně 28. října, velmi vysoko hodnocena při koštech vod 
z chřibských studánek na hradisku sv. Klimenta, které organizuje známý kyjovský muzikant, folklorista a obyvatel Kameňáku Jura Petrů s přáteli.

Na Moravansku se po generace traduje stará zkazka, jež bývá některými situována právě k tomuto prameni: V nedaleké vesnici prý žili manželé s deseti dětmi. A jak to v mnohočetných rodinách chodí, dvě nejstarší děti, dospívající sestry Kateřina a Mařenka, se musely o své mladší sourozence starat.
Jednou nastal velmi suchý rok a na poli se téměř nic neurodilo. Když už v rodině nebylo ani na chleba, obě sestry se rozhodly, že půjdou do služby, aby přinesly alespoň nějaký groš, aby ostatní nehladověli. Kateřina vyšla z domu téměř bez loučení, zatímco Mařenka všechny sourozence i rodiče se slzami v očích objala, požehnala a nezapomněla ani na slepice, psa a kočku. „Pojď už a nezdržuj, už jsem se na ty fagany nadřela dost. Konečně že už jdu!" nazlobeně se na ni obořila spěchající Kateřina.

Celé utrmácené cestou potkaly při cestě zanedbanou a blátem zanesenou studánku, u níž se zastavily. K jejich překvapení k nim studánka promluvila lidským hlasem a poprosila o vyčištění s tím, že se jim při zpáteční cestě odmění. „Jaká by to byla asi odměna, trocha obyčejné vody. Kvůli tomu si přece nebudu mazat ruce," odsekla zamračená Kateřina, ale Mařenka nelenila, vyhrnula si rukávy a pramen řádně vyčistila tak, že se v její hladině brzy zaleskly sluneční paprsky. „Děkuji ti, Mařenko," promluvila opět studánka, „a nezapomeň se pak ze mě napít."

Cesta sestry dovedla do města, v němž Mařenka dostala službu hned v prvním stavení s dobrými lidmi. Kateřina ale ke službě hledala dům bohatých měšťanů, aby si víc vydělala, který potkala v sousedství. Těžce vydělané peníze obě střádaly do malých truhliček a z té svojí Mařenka tu a tam obdarovávala kolemjdoucí žebráky. Lakomá sestra však zcela zapomněla na svůj bídný původ a pokaždé chudáky jen odehnala ode dveří.
Doba služby oběma sestrám vypršela a nastal čas návratu. Na zpáteční cestě se obě žíznivé nezapomněly zastavit u studánky. Nejprve se z křišťálové tůňky napila Mařenka a poté k ní přistoupila Kateřina. Studánka se však náhle zalila blátem, zakalila a promluvila: „Pamatuješ? Nechtěla jsi mě vyčistit, proto teď trp žízní!"

Přišly domů. Mařenka vlídně přivítala rodiče, sestřičky a bratříčky, pohladila kočku a na stůl vysypala vydělané peníze, které začala rozdělovat pro všechny na více dílů. Kateřina se chtěla pochlubit 
s mnohem větším obnosem zlaťáků, které v bohatší rodině vydělala. Ale ouha! Sotva začala rozvazovat raneček, vylezli z něj samí hadi, žáby a štíři. Spravedlivého trestu neušla…

Autor: Bořek Žižlavský