Turistická značka k ní sice nevede, ale snad každý domorodec nebo chatař vás spolehlivě nasměruje. Najdete ji na konci chatové osady zvané Vranovy Žleby, pod lesní cestou, pokračující dále osvětimanským polesím. O kvalitě zdejší vody vypovídá tabulka s nápisem Vodní zdroj a informace, že voda podléhá kontrole hygienické stanice. Studánka je obyvateli sousední osady příkladně udržována lemovaná kamennou zídkou a zakryta ozdobnou stříškou.

Bezprostřední okolí studánky se nazývá Červené blato a traduje se o něm pověst, jež nás přivádí do pohnutých let Velké Moravy. Tehdy země trpěla nájezdy houfů nepřátel, jež chtěli našemu lidu vnutit svou víru a cizí jazyk. Panovník se vší silou snažil hájit východní věrozvěsty Cyrila a Metoděje, posly slovanské církve a jazyka, bližší moravskému lidu a zdejším tradicím. Od germánských biskupů a vatikánské Svaté stolice si ostatně oba vytrpěli své. Zároveň ale trpěli i obyčejní lidé.

S přibývajícími nájezdy se vládce Moravy rozhodl svolat moudré a zkušené muže své říše, aby se s nimi poradil, jak nejlépe nepřátelům čelit. Na to přijeli do chřibských lesů výteční stavitelé tehdejších pevností a vybrali místa vhodná ke stavbě opevnění, chránících pronikání záškodníků na další území Slovanů. Jedna z lokalit byla vybrána v blízkosti dnešních Osvětiman. Pod skalisky tam vytékal vydatný pramen pitné vody a dole ve strži se rozléhala veliká a zrádná bažina, která se neúměrně zvětšovala do širokého rovinatého okolí zvláště po jarním tání a vydatných deštích. Bylo to to pravé místo s nadějí úspěšné obrany.

Brzy se objevily stovky pracovitých stavitelů, aby vršily vysoké hliněné náspy hradeb, prokládané kamením a doplňované souvislou dřevěnou palisádou, za níž vyrůstala dřevěná stavení se středovými ohništi, se slámovou či rákosovou střechou. Všechny další prameny v širokém okolí nechali stavitelé zasypat, aby zůstal jen jediný nad rašeliništěm, pod samými hradbami a dobrým dozorem strážců pevnosti a okolních drobných opevnění.

Po dlouhých měsících byly práce ukončeny. A bylo načase, protože již probleskovaly zprávy zvědů o přibližujícím se nebezpečí, které mířilo na Moravu od jihozápadu. Netrvalo dlouho a na protějších kopcích se rozžehly večerní ohně, oznamující příchod nepřátel. Celou údolní krajinu brzy zaplavilo vojsko jako černý mrak a mimo pevná stávající hradiska říše plenilo vše, co jim přišlo pod ruce. Ozbrojenci ničili úrodu, zapalovali chatrče, kradli, vraždili muže a znásilňovali ženy. Jejich hordy chtěly pokračovat přes naše hory do vnitrozemí, ale narazily na opevnění. Před jeho zdoláváním se útočníci chtěli posilnit jídlem a pitím. V širokém okolí ale nenašli ani jeden pramínek pitné vody, proto jim nezbylo nic jiného než přiblížit se k jediné studánce pod hradbami. Ale ouha!

Najednou se pod nimi začala bořit půda a shluky vojska se utápěly v bezedných bažinách. Jejich velitelé si však nevšímali topících se pěšáků a jezdců na koních a celí rozzlobení hnali čím dál víc bojovníků přes rašeliniště, aby pokořili hradby pevnosti, která jim stála v cestě.

„Byla to strašná podívaná," zaznamenal starý písmák. „Vše se valilo do bahniska. Zvířata bila kopyty jedno do druhého, kousala se vztekle a hryzala a vojíni zoufající si ve smrtelném strachu pobíjeli se svými tasenými meči, až hrůza pohledět a uslyšet. Zápas a vřava pomalu ustávaly, jen občas se ještě bahno pohnulo v posledních křečích umírajících utopených a zadušených. Rašeliniště pohltilo vše, co se dostalo do jeho objetí. Jeho povrch ale podával příšerný obraz směsi bahna a krve, bláto prosyceno krví se zbarvilo do červena…"

Bylo po všem. Nevelké zbytky nepřátel, pronásledované obránci pevnosti, utíkaly cesta necesta z naší země. Zbylí vojíni odnášeli své zraněné k ošetření, pohřbívali mrtvé bratry a jiní léhali na lesnaté stráně a vyvýšené lučiny, aby se vystřídali v odpočinku po vyčerpávajícím boji.

Panovníkovi Moravy se tak podařilo odradit další nájezdy nepřátel a nastolit mír trvající hned několik let. Celá krajina ztichla a lidé se mohli zase věnovat běžnému životu.

Přestože od těch časů uběhla už řada staletí, ani přírodě se nepodařilo zamést stopy po červené barvě bažiny, která je v lese k vidění dodnes a jíž lidé dodnes říkají Červené blato.

Autor: Bořek Žižlavský

Související: Studánka u Králova stolu