Protože v minulosti trpěly blízké Kostelany velkým nedostatkem vody, za první republiky uvažovali tamější sedláci o výstavbě vodovodu z tohoto místa až do vesnice. Úmysl překazila nacistická okupace a druhá světová válka. Ještě donedávna jezdili lidé k prameni pro vodu na zalévání. Už při prvním doušku zjistíte, že je velmi chutná.

Při kácení okolního lesa v roce 2004 spadl na kamenem obezděnou, krytou a dřevěnými dvířky zabezpečenou studánku velký strom a pobořil ji. Byla sice záhy opravena, původní kamennou klenbu nahradila dřevěná střecha, ale místní praví, že to už není ta půvabná kamenná stavba, hrdě stojící nad cestou na úbočí skalnatého kopce. Ale i přesto na nás zapůsobila příjemným dojmem zvláště pro její odlehlost od silnice a lidského ruchu.

Nedaleké Komínské skály, přírodní památka vyhlášená v roce 1967, bývají někdy označovány také za „střed Moravy" a údajně měly být také ohňovou horou, na níž se v minulosti v případě nebezpečí zapaloval signální oheň. Komínky byly navštěvovány i příslušníky rodiny Thunů, držících kvasické panství. Několikrát sem zavítal i arcivévoda a následník rakouskouherského trůnu František Ferdinant d´Este, Thunův švagr. Také proto dala správa panství v roce 1903 zřídit z nejvyššího skaliska rozhlednu se schodištěm a plošinou.

Vyhlídku bylo třeba opatřit kovovým zábradlím, jež se zalévalo do vysekaných děr. K této práci používali zámečníci síru rozpuštěnou nad ohněm. Tvořila se tak oblaka dýmu, která vystupovala vysoko nad skálu a byla viditelná na Kroměřížsku a Uherskohradišťsku. Lidé si povídali, že už odedávna slýchávali pod Komínkami temné hučení. V celých horách je prý cítit sirný dým, zem se chvěje a na světě byla rázem pověst o sopce.

Pražská Národní politika z roku 1904, ale i americké krajanské noviny Svornost a Baltimorské listy o tomto jevu psaly. Lidé zprávám uvěřili a putovali na Komínky. Užitek z toho měli zvláště hostinští. Prodávali „sopečné pivo" a najímali z okolí kluky, aby na skále zapalovali mokré roští, z něhož stoupal viditelný dým. V nedalekých Kostelanech se jeden občan obával sopky natolik, že zastavil stavbu nového domu. V tamní trafice se prodávaly upomínkové „sopečné" předměty. Z Újezdska se ze strachu chtěli někteří obyvatelé vystěhovat až do Ameriky. Úsměvnou senzaci nakonec utlumil až článek ředitele kyjovského gymnázia Josefa Klvani, který přítomnost sopky zcela vyloučil.

Ještě dlouhá léta byl u silnice na odbočující lesní cestě směrník K sopce. Stařeček Buksa kdysi vzpomínal na malou jeskyňku v Komínských skalách. Byl v té době nejmladším z party kluků, kteří v případě potřeby zajišťovali ten správný dým. Starší kluci rozdělali v jeskyni oheň a on musel přikládat zelené smrkové chvojí, aby bylo hodně kouře. Když se málo kouřilo, dřevo na ohni jednoduše pomočil. Kostelanský hostinský měl díky sopce větší tržbu a klukům se vždy odměnil nějakými pamlsky.

Na vrcholu Komínských skal spatříte malý pomníček. Připomíná dobrého kamaráda, skauta, milovníka přírody, Emanuela Ruperta Mánka. Právě na tomto místě tragicky zahynul v roce 1998. Bylo mu 58 let. Celý život se věnoval práci s mladými lidmi.

Než voda z Komínkovské studánky přiteče do údolí na okraj Kudlovické doliny, protéká částí lesa zvaného Uhliska. Potkáte tu stále ještě čitelné hráze tří panských chovných rybníků i s oddělenou kamennou nádrží pro chov raků, tzv. rakárnu. Protrženými hrázemi Kudlovický potok volně plyne dál. Jako svědkové té doby zde stojí jen obrovské jedle douglasky tisolisté. Dnes už si jen stěží představíme, že toto opuštěné místo, vzdálené jakýmkoli turistickým trasám, se stávalo ve své době dostaveníčkem obyvatel nedalekých Kostelan, kteří si sem přicházeli odpočinout, posedět na lavičkách kolem rybníčků, ve stínu pečlivě vybraných a vysazených stromů.

Související Studánka pod Červeným blatem

Autor: Jiří Blaha