Už při příjezdu mě ohromila tamní příroda. Na šedé panelové krabice tam narazíte zřídkakdy, zato rozhlehlá pole plná ovcí a koní jen kousek od středu města nejsou žádnou výjimkou. Často mezi dobytkem ční starobylé větrné mlýny se slámovou střechou či velké, mechem obrůstající farmářské domy. Díky všudypřítomné zeleni jsem si i v centru kulturního dění připadala jako v lesovém ráji.

Není divu, že mají Nizozemci dostatek energie, aby pečovali o své zahrady, vždyť oni dokáží pečovat především sami o sebe. Nenastane den ani doba, kdy by jejich lehké jídlo neobsahovalo alespoň kousek zeleniny nebo ovoce, což pro mě znamenalo příjemný odpočinek od českých těžkých a tučných jídel. Co mě však překvapilo bylo zjištění, že mezi snídaní a obědem Holanďané nedělají žádný rozdíl. Tedy zapomeňte na horkou polévku a maso s rýží ve dvanáct, dostanete zase pouze studený chléb se sýrem a zeleninou. Teplé jídlo na vás čeká až večer.

Další raritkou, která mě udivila snad ze všeho nejvíce, byl fakt, že lidé v této zemi jsou natolik slušní a vychovaní, že na noc nezamykají vchodové dveře ani svá venku stojící auta. Když jsem se jich ptala, jestli se nebojí, že je někdo okrade, rozesmálo je to. „Poslední krádež, co pamatuju, byla asi před deseti lety, když tady nějaký turista ukradl kolo,“ vysvětluje se smíchem Tobias Smeet, obyvatel městečka Ommen, který mě ochotně zavezl autem zpět k mé ubytovně, když jsem na procházce zabloudila.

Ztratit se v holandských ulicích je totiž velmi lehké. Takřka stejné, perfektně architektonicky provedené hnědé nízké domky s velkými okny, živé ploty, rovné ulice, nespočet mostů…

Další, co mne uchvátilo, byl klid a neuspěchanost. Zpočátku mi to připadalo roztomilé, ale když jsem pak v pondělí chtěla něco koupit a většina obchodů byla zavřená, pořádně mě to dopálilo. Lidé tady své krámky zavírají nejen v sobotu a v neděli, ale také na velkou část pondělka. Za ziskem se tu asi tolik nehrnou. Stejně tak nonstop bary byste hledali marně nejen ve všech menších městech, ale i v metropoli jako je Amsterdam. Všechny hospody zkrátka zavírají nejpozději ve čtyři ráno a obyvatelé i turisté se odeberou do svých postelí.

Účastníci multimediálního a divadelního tréninku Wonderous Stories. Aneta Juříková (druhý řádek, třetí zleva).

Říkáte si, že takové maličkosti mi nemohly pomoct zbavit se strachu samy o sobě. Taky že ne. Hlavní, hodně velkou a tuze sladkou třešničkou na holandském dortu byl totiž čtrnáctidenní mezinárodní multimediální a divadelní trénink s názvem Wonderous Stories, který jsem absolvovala spolu s třiceti mladými lidmi z osmi zemí Evropy.

Profesionálně školený tým organizátorů, využívaje úžasného prostředí Nizozemska, z nás pomocí workshopů, přednášek a mnohdy i velmi komplikovaných intenzivních cvičení postupně dostával všechny naše obavy a stres a různě specializovaní lidé nás učili mít svůj vlastní názor, věřit sám sobě a umět se odpoutat od předsudků a od toho, co si o nás ostatní lidé myslí. Musím říct, že jim vděčím za hodně. Možná i za svůj život.

Autor Aneta Juříková