V první polovině dvacátého století v tomto sportu dominovali hlavně Maďaři, Češi a Angličani. Po roce 1971, však nadvládu přebírají asijské státy, kterým konkurenci dělají stabilně jen Švédové. Stolní tenis, i když si získal značnou oblibu, se stal olympijským sportem překvapivě až v roce 1988 v Soulu. V průběhu své existenci zažil poměrně dlouhý vývojový proces. Například do roku 2000 měřil míček 38 mm, vážil 2,5 gramu a jednotlivé sety se hrály do 21 bodů. V rámci větší atraktivnosti tohoto sportu se průměr míčku zvětšil na 40 mm a jeho váha stoupla na 2,7 gramu. Také délka setů se upravila na 11 vítězných bodů. Ošetřeny byly také rakety, u nichž bylo stanoveno, že musí být vyrobeny minimálně z 85% ze dřeva. Největší inovace však nastala v alchymii potahů, kterých se v současnosti používá nepočitatelné množství. Po dřevě, korku či gumě, přišly na řadu hlavně trávy. A to ne jenom ledajaké trávy. V roce 1992 se poprvé na veřejnosti objevily takzvané hladké neboli laserové trávy, které mají minimální tření. Hra s takovým potahem vyžaduje zcela jiné návyky, jinou úderovou techniku, a soupeř neznalý těchto povrchů má značné problémy. Z průměrných hráčů se tak mávnutím proutku stávají supermani. Mezinárodní stolnětenisová federace proto začíná pomalu vyhlašovat v mistrovských soutěžích boj těmto travnatým potahům. Některé potahy již dokonce zakázala úplně. A právě tyto zákazy zasáhly také stolní tenisty v našem okrese. Spousta hráčů si totiž tyto drahé, a nyní vlastně již zakázané, trávy zakoupila a vesele s nimi hraje soutěžní zápasy. Ti co je nemají, však začínají proti tomu reptat, objevují se první protesty v zápisech o utkání a vedení okresních soutěží zatím neví, co si počít. Zdá se, že asi nikdo přesně neví, s čím se může hrát a s čím se hrát nesmí. Jistá je jen jedna věc, není tráva jako tráva.

A také není stolní tenis jako stolní tenis. Víte, co to je Showdown? Nevíte? Tak já vám to prozradím. Je to aplikovaný stolní tenis pro nevidomé. Má však zcela jiná pravidla než normální stolní tenis. Hraje se sice pálkou jako stolní tenis, ale míček nelítá nad síťkou, ale pod síťkou. Stůl má navíc mantinely se dvěma brankami, a proto zde vlastně padají góly, kterým se však říká body. Hráči musí mít při hře navíc nasazené neprůhledné brýle, aby měli všichni stejné podmínky. Hrací míček u tohoto tenisu je naplněný broky, které v něm při jeho pohybu chrastí, a hráči se pak orientují jen podle jeho zvuku. Pravidla však mají ještě spoustu další odlišností od normálního stolního tenisu, ale to není nyní až tak důležité. Pro nás je na této hře zajímavá ta skutečnost, že v Uherském Hradišti bydlí sedmačtyřicetiletá Helena Křiváčková, která se v loňském roce stala mistryní České republiky právě ve Showdownu. V letošním roce obsadila dokonce šesté místo na mistrovství Evropy ve Finsku, a navíc vyhrála celou řadu turnajů. Já si proto myslím, že právě před ní je nutno smeknout. Je to totiž žena, která i přes svůj zdravotní hendykep se dokáže věnovat sportu, ve kterém dosahuje nejen skvělých výsledků, ale hlavně nachází příjemné a smysluplné využití volného času. „A vo tom to je“, jak říká jeden televizní humorista.

Vojtěch Johaník