Zpívá se tu o ní dokonce píseň, která začíná slovy: „Čečera, čečera, daj, Bože, večera. Takého večera jako bolo včera …“ Zajímat jsem se začala až ve spojitosti s názvem ženského sboru ve Starém Hrozenkově. Dozvěděla jsem se, že si ji děvčata natolik zamilovala, až z ní později vznikl název jejich ženského sboru. Zajímalo mne, jak to všechno začalo a jak pokračuje. Na to jsem se zeptala vedoucí sboru Marcely Trtkové.

„Když mě před deseti lety oslovila pětice žen a dívek ze Starého Hrozenkova s tím, jestli bych se k nim nepřidala ve zpívání si pro radost, byla jsem velmi potěšena a jejich pozvání jsem s radostí přijala. Nevím přesně, kterou z oněch dam napadla myšlenka společného setkávání s písní, ale jsem jim dodnes vděčná za toto milé pozvání. Dlouho nás bylo málo a ten čas bez jakéhokoli vystoupení také nebyl krátký. Některé z nás neměly ani kroj. A tak jsme na zkouškách zpívaly, vyšívaly a vyprávěly různé příběhy. Postupem času se začal sbor rozrůstat, vzrostl také zájem o vyšívání a kroj samotný. Je to oděv u nás ojedinělý a zachoval se v původní podobě. Oproti jiným krojům je tudíž velmi vzácný. V dnešní době je nedostatek původních materiálů a kopanický kroj se nedá vyrobit. To byl také impulz, proč jsme se začaly zajímat o všechno kolem tohoto oděvu, o jeho údržbu i o staré úvazy na hlavách žen. A co se týká našeho společného setkávání, tak to je asi na delší vyprávění. Scházíme se v malém domečku u Vaculíků. Tam v zimě krásně praská dřevo ve starých kamnech a nám se náramně dobře zpívá a vypráví, co se kdy a kde na Kopanicích stalo. Programy vymýšlíme většinou společně, dobrá myšlenka se okamžitě uchytí a rozvíjí se až tak, že se někdy necháme příliš unést fantazií, a pak se snažíme nereálné věci uskutečnit. Ostatně nejinak tomu bylo i s naším narozeninovým pořadem plným písniček, kopanického nářečí i čarování k desátému výročí sboru, který jsme připravily v rámci Kopaničářských slavností.“

Hlavním motivem společného setkávání dívek a žen různého věku byla touha společně si zazpívat pro radost. Od té doby uplynulo deset let a mnoho se ve sboru změnilo. Členská základna se rozšířila z původních sedmi členek na dnešních sedmnáct a rozšířily se také jejich aktivity. Dívky už nezpívají jen sobě pro radost, ale jejich umění mají možnost sledovat i za hranicemi Kopanic. Několikrát vystoupily ve Vlčnově, v Hluku, ve Strání, Vnorovech, ve Velké nad Veličkou na Horňáckých slavnostech, v Uherském Brodě a rovněž na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici. A samozřejmě také na domácích festivalech a Kopaničářských slavnostech, na dožínkách ve Starém Hrozenkově, na hodech na Žítkové a ve Vápenicích.

„A nejen to,“ říká vedoucí Marcela Trtková, která se mimo vedení sboru věnuje i sběru a interpretaci lidových písní. Postupně se přidaly i další činnosti. Na poli etnografie se zabývají studiem kroje a sběrem výšivek. Fotografují staré výšivky po celých Kopanicích a věnují se intenzivně i vyšívání některých součástí kroje. Sbírají také místní zvyky a pověsti a ty pak „použijí“ například v pořadu dramaticko–hudebního večera nazvaného „O touze a čarování“, který v roce 2004 uvedly před publikem doma i v Uherském Brodě. Další originální myšlenkou, jak zachovat památku na současnost je, že si k desátému výročí trvání nadělily kalendář, který zachycuje jak zvyky, tak atmosféru starých časů. Velký podíl na vzniku tohoto ryze kopaničářského kalendáře má Petr Michalčík, který vytvořil velmi krásné fotografie krajiny i dívek.