Jednou z takových rodilých mluvčích je i Anna Kubáníková, starostka Vápenic, která Slováckému deníku poskytla rozhovor ve svém rodném jazyce, aneb jak sama říká „jako jej zobák naróstol."

Možná vás pak poprosím ještě o překlad, kdybych vám náhodou nějaké slovo nerozuměla.

Ale to budzece rozumec.

Jste rodilá Vápeničanka? Pocházíte z velké rodiny?

Pochádzám z Vápenic, aj bývám ve Vápenicách. Maminka bola též z Vápenic, ale tatko pochádzal prímo z Vyškovca, z Bošiaček. Já som bola posledňá z dzecí, naši mali štyri dzeci. Prvňého chlapca a tri dzjévčence. Už som len já sama z nich, to už všecko umrelo.

Jaké jste měla na Kopanicích dětství?

Chodzila som do školy najprv tu do Vápenic, tu sce si myslím aj focili. Tam som chodzila do štvrtéj trídy až a potom do piatej trídy už som nastúpila v Hrozenku tu na téj měščance, bola postavená nová. Tam som vychodzila do osméj trídy, mala som prihlášku aj na zdravotnickú školu ve Zlíně, Gottwaldov sa to pravda za komunisty menovalo. Ale němohla som tam nastúpic, aj kedz som zkúšky urobila, pretože sme mali doma dobytek a roboty bolo hromadu. Chovali sme aj prasca, aj drůbež a aj šesc hektárov pola sme mali. Naši už boli starí, tož som s koňámi jezdzila, aj s volima, kravy dojila, aj všecko možné, čo sa dalo robic, som robila.

U vás v rodině se vždycky mluvilo kopanicky?

U nás sa v rodzině rečňuje len kopanicky. Aj moje dzeci kedz prídú k nám, tak my rečňujem len takto. Syn kedz prídze z roboty, spolu vykladame len kopanicky. Jemu už to něgdy ujdze, robil kolko rokóv v Praze. A kedz prídú vnúčence, tak s tými rečňujem ináč, ale tá najmladšia, no budze mac jedenadvacac rokóv, tá vjé kopanicky, ale ně až tak presně ty staré slova povedac. Ňégdo něvjé čo je trebas škrižljak (poslední díl řetězu ve tvaru tyčinky, který se provléká větším kroužkem řetězu, pozn. redakce). V téj knížce, čo sme napísali, tam sme urobili aj slovník jakýsi, aby sa to dalo preložic. Ale sú určité také slová, že ňégdo do dneška něvjé, čo je to svóra.

No to já taky netuším, co to znamená?

To sa povedalo takéj babe, kerá bola taká bestija, pobehlica, to sa ani nědá preložic, také svórisko. (smích)

Je to jen u vás v rodině nebo je běžnější mluvit nářečím?

S kamarádkami len po kopanicky a aj kedz prídú sem ludzia (na obecní úřad, pozn. redakce), kerí sú v mojich rokoch, aj mladší, s nimi rečňujem. S místostarostú len kopanicky vykladáme v kancelári.

Stalo se vám, že jste si neuvědomila a začala jste na nějakého cizího člověka mluvit kopanicky?

Nie, to sa mi něstalo. Pan farár z Bánova, spolu hraváme na harmanidze, doviedol jakéhosi z Olomúca a chcel, abych pred ním kopanicky vykladala. Lenže to sa takto zle, aj s vami sa zle takto vykladá, to bych musela mac k sebe trebas svoju kamarádku Elišku Krížkovú. Kedz sme si telefonovávaly, tak sme rečňovaly kopanicky a jéj dzeci boly poválané od smiechu, kedz nás čuly.

Změnilo se kopanické nářečí od vašeho dětství?

No, už je to také zpangarščené, pomiešané. Kedz je tá pravá kopaničina, tam je aj iný taký prízvuk. Trebas tu ve Vápenicách je pravá kopaničina, na Vyškovcu, tam sa už tak tvrdo rečňuje. To už zrovna je poznac, keby mi sem došol z Vyškovca a já ho ani němusím poznac, ale začne kopanicky vykladac, a ja hnědz poznám, odkal prišol.

Jak je to s mladými, snaží se naučit?

No áno, tá mladšja z vnuček, kerá je z dvojek (z dvojčat, pozn. redakce), tá po kopanicky rečňuje, pretože moja céra si zebrala muža odtal a ten mój zac rečňuje též. Medzi sebú len kopanicky, ale kedz prídú dzeci ze školy, tak jako sa trafí. (smích)

Jak je možné, že se ta řeč tak dlouho zachovala a není zdaleka tolik ovlivněná spisovnou češtinou?

Tož něněchali sme sa, trebas já mám názor taký, že sa povedá jako mi zobák naróstol, tak budzem rečňovac. Chodzila som do školy ze Žítkovčarkyma, a aj kedz sa s nimi trebas na dožínkách potkám, tak rečňujeme len kopanicky, pretože kerá začne rečňovac po česky, tož si povjédáme, že je ňéčo vyšéj, že si myslí, že je z mesta a medzi Kopanice už něpatrí. (smích)

Když zůstala řeč, dochovalo se ve vápenických domácnostech i něco ze zvyků?

Starých zvykóv.. kedz sa natláčala kapusta do bečky, to sa nohámi robilo, ale včilej už sa to robí ináč. Ale sú určice po barákoch všelijaké také zvyky. Na Vianoce na Ščedrý večer, kedz sa šlo ščedrovečerovac, tož sa dal na stvól tyštuch (ubrus, pozn. redakce), pod ten sa dalo zbožie do jedného roha, do druhého sa daly nějaké jabuka a orechy pod to. My už to něrobíme, ale gdzesi sa to ešče možná aj chystá.

Čím přes rok žijí Vápenice?

Tož maj sa staví, tu sme tohto roka postavili máj, stál dva dni a podrjezali nám ho. To byla taká potupa, že z druhéj dzedziny kradli máje druhým. Ale kedz som bola ešče slobodná, to aj já som chodzila podrjézavac máje. (smích) Chodzíme fašjanky a aj hrávac na harmonigy. Máme tu aj starodávné jedzenie, varíme starodávne jedla. Na mjaso tu něbolo, to sa ňégdy zabil suchý kohút, ale ináč sa varilo z múky a ze zemjákov.

Co jsou třeba typické kopanické jídla?

No kapustnica, zemákové šišky, bývavaly pery, rezance s makom lebo aj čír. To ani něvjéce, čo je. (smích)

Co vás, rodilé Kopaničáry, vedlo k vytvoření knížky O kopanickej reči?

Tož chceli sme zachovac nějakú tradicu, aby to něvymizelo, pretože málogdo vjé kopanicky. Súbory sú tu, ale aj už trebas Kopaničár, aj kedz robia nějaké scénky, rečňujú kopanicky, ale už to nění také presné.

Příběhy, které se v knížce objevují, se předávají v rodinách nebo jsou i z vašich vzpomínek?

Kerési sme zažili aj sami ešče, kerési sú z poslúchaňja, čo vykladali trebas naši rodzičia a lebo babky. O strašidloch a mátohách, to sme počúvali dycky večer pri lampe a lebo pri sviečce sa sedzelo, něbolo elektriky a aj kedz bolo, tak aby sa šetrilo, rozsvjécila sa sviečka a vykladalo sa a my sme sa báli. Kedz sme boli starší, už nás na to něnalákali. To sme chodzili robic dzivjé baby, kdo sa bával, tak teho sme chodzili strašic.

Mohla byste nám povyprávět nějaký příběh?

Vedz móžem, čo bych němohla. Naši nás vychovávali po katolicky, moseli sme sa modlic každé ráno a večer, predz jedzením sme sa moseli žehnac. Včil už sa něžehnám, ale do koscela chodzím, to bych cigánila, katolíčka som. V trecjé trídě sme išli k prvňému prímaňju. Starosta Habáník mal syna, v jednu noc sme sa narodzili. Já pred polnocú, on po polnoci. A k prijímaňju sme šli spolem, ale najprv bola v sobotu zpovedz. Farár nám vtedy dovolil, že kedz si hrjéchy nězapamatujeme, móžeme si ich napísac na papjérek. Jožka, mal tatu starostom, tož tomu dali myslím dve koruny lebo kolko a mně dali len korunu a jabuku s kúskom chleba do kapsy, abych něbola hladná. Šli sme peší do Hrozenka, tam boli kolotoče a Jožka povedá: ‚Vieš čo, já mám dve koruny, poj, já ca pozvem, pojdzeme na kolotoč.' Fagani sme boli malučcí, osem lebo dzevjac rokóv sme mali. Tak sme něšli hnědz do koscela ale na kolotoč. Kedz sme prišli na zpovedz, chlapci boli na jednéj straně, dzjévčence na druhéj. Lecela som ke zpovedzi, vyzpovedala som sa a včil sa podzívám a Jožko v kútku v žebráčce plakal, to je ten vchod, čo sa idze do koscela, a povedá: ‚Já som ztracil hrjéchy, němóžem ísc ke zpovedzi.' A já som bola také číslo, tož som mu povedzela: ‚A čo jačíš, na, toj máš moje hrjéchy!' Vytáhla som z kapse mój papjér, zebrala som chleba. Chlebom sa dá gumovac, bolo to obyčajnú tužkú písané, a pretože som písala nemodlila jsem se denně modlitby, tož to ‚a' sme gumovali tým chlebom. Jožka prečítal moje hrjéchy a já šla na kolotoče a kúpila som si kačeňjé mydlo. On sa vyzpovedal, vrácil mi papjérek a já mu povedám: ‚Ale nie že sa priznáš, žes mal moje hrjéchy!' Ale on prišol dom a povedzel, že je ztracil a tatko sa ho pýtal, gde nabral druhé. ‚No, Anička mi jich poščala,' odpovedzel Jožka. No a už to bolo. Ale kedz šol aj potom okolo našeho, tak doňésol čokoládu alebo ňéčo, že za ty posčané hrjéchy.

Anna Kubáníková se narodila v roce 1946 ve Vápenicích jako nejmladší ze čtyř dětí. Místo studií musela převzít rodinné hospodářství. V devatenácti se vdala a vychovala se svým manželem tři děti. Je vášnivá heligonkářka, pořádá i setkání muzikantů. Od listopadu 2014 je starostkou Vápenic.

KAROLÍNA PEŘESTÁ