Na Balkán její praprarodiče doputovali mezi tisícovkami dalších Čechů začátkem devatenáctého století poté, co jim habsburská monarchie nabídla možnost obhospodařovat polnosti v panonské nížině na úpatí Jižních Karpat a odpustila poddanské povinnosti. Jejich novým úkolem bylo zalidnit válkami zplundrovanou jižní část mocnářství, kterému ani dnes nikdo neřekne jinak než Banát. Nakonec se usadili asi 100 kilometrů východně od Bělehradu v městečku Bela Crkva, které leží jen nedaleko mohutného toku Dunaje, jehož šířka tam dosahuje až šesti kilometrů. A právě v tom kraji se Kristina v roce 1983 narodila, zhruba 150 let poté, co tam svůj nový domov nalezla její praprababička.

Do Česka se mladá Srbka rozhodla vycestovat v roce 2002, aby se řeč předků naučila důkladně. „Česky se mnou začal mluvit nejdřív taťka. Po čase jsem začala chodit na češtinu, která se dodnes v Belej Crkvi v Českém domě vyučuje. Až jsem byla starší, vysvětlil mi, že pokud chci dobře ovládat český jazyk, musím do České republiky,“ vzpomíná Kristina, jejíž příjmení za svobodna nezapře české předky. Jmenovala se totiž Škornička. „To znamená malá bota,“ vysvětluje omluvně a smíchy se sotva drží na pohovce. Konec konců českými jmény i příjmeními se to tam jenom hemží. Je tam plno Josefů i Václavů. Například Kristinin otec se jmenuje Ladislav, maminka Zdeňka a sestra je Helena. Mezi příjmeními nejsou výjimkou Marešové, Votýpkové či Kuželkové.

Kristinina cesta míří v roce 2002 na kurz českého jazyka do Dobrušky, který pro cizince organizuje věhlasná Karlova univerzita. O měsíc později ve studiu pokračuje, ale už v Brně, což se jí také stává osudovým. Právě tam se totiž potkává se svým budoucím manželem Martinem. „V tom roce v Belej Crkvi vystupovali kluci a holky z brněnského Slováckého krúžku. Ti mě nakonec vyzvali, že když tam chodím na kurz češtiny, ať si s nimi přijdu v Brně zatancovat. No a tam jsme se s Martinem poznali. On tam tehdy tancoval už čtvrtým rokem,“ popisuje Kristina svoji českou anabázi.

Svatbu měli v roce 2006 v Dolním Němčí, kde také pracuje v jedné společnosti na výrobu plastů. „Původně bylo v plánu, že se vrátím a budu v Srbsku učit češtinu, ale teď už na návrat nepomýšlím, i když udržování vztahů s mým rodným městečkem podporuji,“ přiznává žena vedoucího národopisného souboru Dolněmčan Martina Matuše. Její dřívější pobyt v tuzemsku komplikovala česko-srbská vízová povinnost. Nyní, coby manželka příslušníka EU, má v ČR trvalý pobyt, avšak bez hlasovacího práva. To může uplatnit v rodném Srbsku. Přiznává, že na Moravě si za ty roky sice zvykla, ne ale na všechno. „Co mi doposud vadí, je například to, že tady se k rýži ani k bramborám nepodává jako příloha chleba, což je v Srbsku běžné. Také turecká káva se vaří v Belej Crkvi důkladněji než tady, kde se jenom zaleje horkou vodou. Ale nakonec mi to zásadní problém nedělá. Chleba k jídlu si prostě vezmu i tady a pořádného turka vařím tak, jak jsem byla zvyklá, což nakonec nejvíc dokáže ocenit právě můj manžel,“ dodává s úsměvem.