Divákům se představily čtyři soubory: z Albánie, Indonézie, Kazachstánu a Ruska.

„Jsem nesmírně rád, že se i letos podařilo zprostředkovat toto velké poznávání kultur, že nám MFS Strážnice zapůjčila tyto soubory a že se tak dozvíme mnohé o světě, kde tanec, píseň a zvyk zušlechťují každodenní život. Tento pořad je o sbližování národů a já bych rád všem souborům předal malý dárek, který jim bude připomínat město, v němž se narodil Jan Amos Komenský, který v podstatě o sblížení národů usiloval, a aby jim to připomnělo i muzeum, které odkaz Komenského udržuje," uvedl ředitel muzea Pavel Popelka.

Jako první vystoupil soubor z jihu Albánie z města Saranda, které se nachází u Jónského moře a předvedl, jak vypadá svatební veselice.

Z daleké a pro nás exotické Indonésie se představil soubor Jakarta Music Production, který tvoří především učitelé hudby a tance. Zabývají se udržováním a propagací tradiční kultury Indonesie, která pomalu mizí. Ve třech vystoupeních předvedli tanec nazvaný Skořápka kokosu, při kterém se druží mládež, když má polední volno, poté píseň ze severní Sumatry, která uváděla mladé lidi do společnosti a nakonec bambusový tanec – rituální tanec západního Bornea, který se tančí jako poděkování za období dešťů.

Z Astany – hlavního města Kazachstánu – přijel stejnojmenný soubor a zatančil tanec symbolizující pohyby a zpěv labutí. Vystupovala v něm i historicky nejmladší účastnice akce – odhadem šestiletá dívenka, která nejen zpívala, ale také hrála na grumle.

Největším překvapením byl ale určitě poslední soubor z ruského Petrohradu. Pětičlenná skupina žen se specializuje na tance severních národnostních menšin Ruské federace. Diváky ve svém vystoupení přenesla do iglú a jurt, předvedla velmi hluboké hrdelní zvuky používané při šamanských rituálech a připomněla tak způsob, jakým si severské národy vyprávěly o svých mýtech.

Autor: Markéta Švehlíková