Podobný projekt už tady jednou byl, před deseti lety v Polešovicích. Jak jste se k nápadu prezentovat filmy 
s tematikou Slovácka dostal?

Přišel jsem k tomu asi před deseti lety, kdy jsem ještě studoval na univerzitě v Praze teorii a historii filmu. Protože jsem se specializoval především na český film a pocházím z tohoto regionu, a zároveň jsem v té době začínal spolupracovat s národopisným a vlastivědným časopisem Malovaný kraj, napadlo mě nabídnout tomuto časopisu jako téma historickou reflexi filmů, které byly natáčeny na jihovýchodní Moravě. Tehdy nás napadlo, že bychom mohli některé filmy promítnout. Byl jsem domluvený s Tomášem Hálou z Polešovic, který nyní pracuje v Národním filmovém archivu v Praze. Spolu jsme studovali na stejné katedře, kterou vedl dnes již zesnulý filmolog Jiří Cieslar. Tomášovi bylo téma regionálního filmu také blízké, a protože tehdy provozovali polešovičtí přátelé filmový klub, tak několik filmů jsme promítli i v kině Panorama. Samozřejmě je to venkovské kino, a tak návštěvnost byla menší. Do uherskobrodského kina Máj by mohlo snad přijít víc diváků.

V čem spočívá spojitost těchto filmů se Slováckem?

Mluvím tedy především o hrané kinematografii, protože když bych se měl zabývat také dokumentárními filmy, tak ten počet bude mnohem vyšší. Mohou tam být takové, které jen využily exteriérů 
v rámci nějakého obecného příběhu, ale v naprosté většině tomu je tak, že filmy, které se natáčely na Slovácku, jsou většinou spojeny také tematicky s tímto regionem. Tyto filmy vznikaly už od desátých let dvacátého století. První, o kterém jsem pojednával, se jmenuje 
O děvčicu a je z roku 1918. Je to takový folkloristický film posazený do prostředí Podluží, tedy Břeclavska a Hodonínska. Celkově jich ale není mnoho.

Proč tomu tak je?

Hlavním důvodem je to, že filmové ateliéry byly v Praze, a tak bylo ekonomicky náročné natáčet daleko od centra české kinematografie, takže si filmaři vybírali většinou spíše exteriéry ve středních Čechách. Jen občas zajeli na Moravu, třeba i na její jihovýchodní část, a to z toho důvodu, že pro ně byla zajímavá zachovalá lidová kultura a krása krojů. Jednalo se především o zpracovávání venkovských příběhů, například klasické literatury, mám na mysli Maryšu, Její pastorkyňu, Pohádku máje. Tyto náměty byly přímo svázány s tradičním prostředím, 
s rolnickým venkovem, který tady byl v té době velmi zachovaný.

Měl jste možnost zahrnout do svých materiálů také informace od herců, tvůrců či obyvatel míst, kde se filmy natáčely?

U těch hodně starých filmů to byl problém, protože herci ani tvůrci už nežijí, takže tam jsem vycházel pouze z archivních materiálů. U těch novějších to bylo tak, že když vycházel onen seriál pro Malovaný kraj, měl jsem možnost mluvit s lidmi, kteří věděli nějaké další informace o natáčení. Postupně jsem se dozvídal i o ohlasech ze zákulisí, třeba od Jiřího Jilíka, který byl autorem předlohy filmu Pětka s hvězdičkou, který 
v Uherském Brodě také promítneme. Dodnes někteří vzpomínají na to, že se u nich v dědině natáčelo.

Jak jste tedy koncipovali přehlídku 
v Uherském Brodě?

Cyklus jsme nazvali Slovácko ve filmu a máme ho rozprostřený po následující měsíce, od konce září až do června příštího roku. Vybrali jsme sadů filmů reprezentující vývoj kinematografie tak, abychom zhruba každé desetiletí ve 20. století měli zastoupeno nějakým filmem. Abychom zároveň stopovali na představení jak filmovou, tak společenskou historii, a divákům předvedli téma na pozadí dějin.

Prozradíte i podobu uherskobrodského filmového maratonu?

Každý měsíc se bude promítat jeden film s lektorským úvodem, 
s besedou, možná i s nějakým přidruženým kulturním programem. Je to vlastně takové oživení toho mého seriálu, který jsem připravoval před deseti lety pro Malovaný kraj.

Dá se říct, že některý z těch filmů je 
s naším regionem spjatý víc než jiný?

V některých filmech je naprosto zřejmé, kde se natáčely, byly lokalizovány pouze do jedné vesnice a jejího okolí. U některých je těch míst víc. U klasické literatury není důležité, kde přesně se natáčí, ale u některých děl je důležité přiznat, ve které obci se odehrávají. Například komedie Pětka s hvězdičkou je z prostředí Čejkovic, ale na základě námětu z Vlčnova, anebo Mizející svět, vzácný film ze třicátých let, kterým budeme začínat, se natáčel ve Velké nad Veličkou.

Čím je tak vzácný?

Vznikal jako hrané dílo pro kina, které mělo diváky zabavit, ale zároveň také jako etnografický dokument. Takže to přiznání „natáčíme ve Velké nad Veličkou" bylo prioritní. Tvůrce, Vladimír Úlehla, nebyl filmař, vzděláním byl botanik, ale byl také nadšený etnograf. Protože věděl, že Horňácko ve třicátých letech bylo velmi zachovalé, chtěl udělat film 
o této oblasti. Šel do toho opravdu po hlavě, dokonce se kvůli filmu zadlužil, věřil, že se tato investice vrátí, ale to se bohužel nestalo. Důvodem je jistá nezkušenost tohoto tvůrce, film neměl kvality dobrého díla pro široké masy diváků. Etnograficky byl významný, ale tyto hodnoty jsou, bohužel, pro většinu diváků podružné. Film tak prošuměl pražskými kiny a zapadl v archivech. Profesor Úlehla se kvůli natáčení zadlužil a splácel tento film až do konce života.

Jak jste narazil na tento film?

První informace byla, když jsem si pročítal odborný časopis Iluminace. Tam v roce 1998 napsal o filmu text teoretik Petr Mareš. Takže tam už to pole nebylo neorané, jak se říká. Poté jsem se 
s filmem Mizející svět setkal také na Letní filmové škole 
v Uherském Hradišti, kde se promítal ke konci devadesátých let, a tak jsem 
o něm hledal další informace. Z etnografického hlediska je velmi cenný, byť se nejedná 
o umělecké dílo, které by mohlo být masově úspěšné.

Jaké filmy budou v Uherském Brodě?

Jak jsem říkal, bude to osm filmů. První z nich je Mizející svět. 
K této úvodní projekci přijede také cimbálová muzika z Horňácka, z oblasti, do které je příběh posazen. Dalším je Maryša od režiséra Rovenského, natáčený na Uherskobrodsku, ve Vlčnově. Třetí film v pořadí je budovatelská komedie Slepice a kostelník z první poloviny padesátých let. Hraje zde Vlasta Burian, který se objevil pro něho 
v netypické roli přitroublého kostelníka. Tohle dílo se natáčelo také na Uherskobrodsku, v Těšově a v Újezdci, a je na něm hezké třeba to, že zachycuje tehdejší nescelenou krajinu. Poté se bude promítat Smrt si říká Engelchen, který trochu teritoriálně vybočuje, protože se odehrává převážně na Valašsku, ale jsou v něm i odkazy na Uherský Brod. Je založený na skutečné události, na vypálení osady Ploština ke konci druhé světové války, kde je dodnes památník. Dalším velmi kvalitním dílem je Žert podle Milana Kundery, natáčený částečně v Uherském Hradišti. Řekl bych, že je to jeden z nejlepších českých filmů, co kdy byly natočeny. Poté přeskočíme do sedmdesátých let, do období normalizace v kinematografii, kde jsem vybral film se sociální tematikou, Škaredá dědina. Odehrává se v době krize ve třicátých letech na Zálesí. Natočil jej režisér Karel Kachyňa. A pak velmi povedená mládežnická komedie o žácích a jejich učiteli Pětka s hvězdičkou podle námětu Jiřího Jilíka. Sérii zakončíme filmem …ani smrt nebere. Bude to takový uzavřený okruh, protože tímto filmem se vrátíme zpět na Horňácko.

Máte v plánu k projekcím organizovat také nějaké doprovodné akce?

Kromě filmů, které jsem vyjmenoval, plánujeme také jednu odbornější akci, a to veřejný seminář, kde bychom měli debatovat o problematice zachycení regionu ve filmové tvorbě. Nejen o filmové reflexi Slovácka, ale také 
o principech a způsobech, jakým se to dělo, do jaké míry byla úspěšnost a jaká byla úskalí zachycování autenticity regionálního prostředí. A vedle této přednášky bychom rádi uspořádali v kině Máj také výstavu plakátů a fotografií spojených s tématem..

Myslíte si, že přitáhnete místní diváky?

Tyto filmy táhnou tím, že byly natočeny 
v tomto regionu. Lidi zajímá, jakým způsobem se podařilo do filmů dostat regionální prostředí. Snažil jsem se ale vybírat i díla, která jsou zajímavá také třeba dobou, ve které vznikala, a kterou tedy reflektovaly. Chtěl bych, aby to byla procházka dvacátým stoletím na pozadí filmové tvorby a dějin českého filmu. Věřím, že diváci se nudit nebudou.

Kdy jste dospěl k tomu, že se chcete věnovat filmu?

Mně se líbily české filmy, v devadesátých letech se do České televize dostala řada kvalitních snímků z 60. let, které se dřív pouštět nemohly, i takzvané trezorové filmy. Takový iniciační film, u kterého jsem si řekl, že bych se o tuto tematiku mohl začít více zajímat, však byla nenáročná komedie Na samotě u lesa. Možná je to úsměvné, ale dodnes mám k tomuto filmu srdečný vztah.

Vy jste však nestudoval od začátku historii, pokud vím, na střední škole jste zvolil technický obor.

Na střední škole jsem studoval počítačové systémy, což je sice jiný obor, ale film je s technikou hodně spojený. Byla to pro mě jistá průprava. Dnes se všechno stříhá přes počítače, hodně se s nimi pracuje, takže úplně mimo to nebylo. Ale je pravda, že po střední škole jsem nepokračoval na ČVUT, ale na filozofické fakultě studiem oboru filmová věda, kde jsem se zaměřil především na českou kinematografii. V minulém roce jsem vydal ve spolupráci s další autorkou, Hanou Rottovou, v nakladatelství Academia publikaci o filmech natáčených na venkově v letech 1945 až 1969. Je to zatím nejrozsáhlejší výstup mého bádání, protože tímto tématem jsem se zabýval už ve své diplomové a rigorózní práci.

Pokoušel jste se někdy natočit vlastní film nebo napsat scénář?

Nyní působím především jako rozhlasový tvůrce. Natáčím radiodokumenty a analyticko-
-publicistické pořady. Co se týče filmařiny, tak že bych se přímo filmům prakticky věnoval, tak to ne. Natočil jsem dva spíše amatérské dokumenty. Jeden je ale zajímavý. Realizoval jsem ho pro Dolní Němčí, obec, ze které pocházím. Vytvořili jsme střihový film, nazvaný Dolní Němčí kinematografické. Podařilo se nám získat staré záběry ze šedesátých let. Byly to němé záběry ze života naší vesnice. A my jsme z nich vytvořili hodinový střihový dokument o různých situacích života obyvatel Dolního Němčí, které komentovala jedna pamětnice z této obce. Myslím si, že se povedl, ale hlavně to byla velmi příjemná práce.

Často cestujete, zaměřujete se při návštěvách cizích zemí na tamní filmovou tvorbu?

Když někam jedu, není to jenom kvůli filmům. Ale například na Sardinii jsem studoval asi půl roku v rámci programu Erasmus. Natáčel jsem zde seriál reportáží pro Český rozhlas a chodil jsem do filmového archivu, kde jsem se zabýval etnografickými filmy. Už proto, že mě to téma zajímá, ale také proto, že Sardinie je v něčem podobná Slovácku, je totiž hodně folklorně bohatá. Zajímavé je, že jsou tamní filmoví historici vděční České republice, protože nejstarší film natočený na Sardinii se po mnoha letech našel v pražském filmovém archivu. Když jsem byl na Islandu, navštívil jsem zase tamní filmový institut, takže ano, zajímám se při cestách také o tyto záležitosti.

Takže se ve své práci držíte hesla, že všechno se vším souvisí?

Ono to tak opravdu je. Snažím se propojovat věci, které dělám. Například poslední radiodokument, který jsem natáčel, Famákovy dějiny (famák=posluchač pražské filmové akademie – pozn. autora), je vyprávění příběhu režiséra Vlastimila Venclíka. V roce 1968 natočil školní film, v době, kdy došlo k okupaci Československa. Na základě tohoto kritického filmu byl vyhozen z FAMU a musel se pak těžce protloukat tehdejší normalizační společností. Tento radio-
dokument je o tom, jak tento film vznikal a co to pro talentovaného mladého tvůrce znamenalo, o tom, jak se jeho představy o kariéře filmaře zhroutily. Pokud by to téma čtenáře zajímalo, tento radiodokument je k poslechu na webových stránkách Českého rozhlasu. Stačí si jej vyhledat zadáním hesla Famákovy dějiny. Foto: Marek Malůšek

Autor: Karolína Peřestá