Možná proto, že od někoho dostal základ své budoucí sbírky. A už tu byl zájem, který, ač prošel vývojem, zůstal Vítězslavu Kolečkovi do dneška. Prostě koníček. „Jako každé děcko jsem začínal sbírat známky, odznáčky a angličáky. To mi bylo kolem desátého roku. Když mně bylo šestnáct, našel jsem na chalupě svého dědečka bajonet z první světové války a začal jsem sbírat bodáky. Který kluk by se z nich netěšil a nepochlubil se jimi svým kamarádům,“ přiznává sběratel.

Hledal jste v těch bodlech hluboký, zanícený a poučný zájem o tajemnou paní Historii?

Myslím si, že k tomu není třeba mít historickou erudici, aby se člověk začal zajímat o dějiny. Mě to ale vždycky bavilo. Před osmadvaceti lety mně učarovaly šavle zakřiveného tvaru s ostřím na jedné straně, ale i přímé a oboustranné. Obdivoval jsem je u Tondy Vaňka z Modré, který měl velice slušnou sbírku sečných zbraní. Ty byly hojně užívané od středověku až do začátku 20. století. Protože jsem se mu chtěl alespoň trochu vyrovnat, prolézal jsem půdy v domech starých lidí, samozřejmě s jejich svolením, a hledal jsem šavle. Postupně jsem je vyměnil za sbírku bodáků. Za čtyři roky jsem nasbíral šedesát šavlí…

Na stěnách ve vaší prostorné obývací místnosti jsou zavěšeny desítky náboženských kropenek na svěcenou vodu a čtvery nástěnné hodiny pendlovky. Po šavlích tu není památky. Kde je máte uloženy?

Pár roků jsme je měl zavěšeny na zdech v obýváku, ale manželce se nelíbilo, že jsou od šavlí mastné zdi. Pomyslnou tečku za sbírkou sečných zbraní, z nichž ta nestarší byla ze sedmnáctého století, jsem udělal v roce 1989.

Prodal jste je a dal jste přednost sbírce jiných kuriozit?

Jako mnoho jiných motoristů jsem po sametové revoluci zatoužil po zahraničním autě. Sbírku šavlí jsem prodal za sto padesát tisíc a koupil jsem si vozidlo Renault.

Nezamrzelo vás to s odstupem času? Vždyť auto ztrácí s léty na hodnotě, zatímco cena historických šavlí narůstala.

Mrzí. Vždyť jsem měl třeba důstojnickou šavli z dob napoleonských válek nebo kozáckou šavli šašku. Měl jsem také celou řadu šavlí s věnováním. V literatuře nebylo těžké dohledat, od kterého pluku sečné zbraně byly, ve kterém roce byly vyrobeny a kdy byly v bojích používány.

Jakých historických předmětů jste se pak stal hromaditelem -labužníkem?

Začal jsem sbírat porcelán, sklo, hodiny a nábytek. Opět jsem prolézal staré půdy a navštěvoval burzy, kde se sdružovali lidé spříznění stejnou sběratelskou vášní. Měl jsem ve sbírce hodiny obrazové či sloupové a nebylo je kde v domě instalovat.

To vás přivedlo k tomu, abyste začal sbírat kropenky, které v katolických rodinách kdysi patřily k základnímu vybavení obydlí?

Ano. Když jsem v osmdesátých letech minulého století dostal od paní Geržové z Břestku první kropenku, byl to vlastně základ mé nynější sbírky, která jich čítá víc než sto padesát. Ty malé náboženské předměty, z nich většina slouží k zavěšení na zeď, sbírám dodnes, neskutečně je miluji a v jejich zajetí se dobře cítím. Jejich prohlížením a pohlazením se uklidňuji. Jsou prostě součástí mého života, takže je neprodám a budu je sbírat dál.

V regionu pod Buchlovem se velmi hojně vyrábí keramika. Své místo mezi ní měly kdysi i ty malované nádobky na svěcenou vodu. Kolik těch keramických kropenek máte ve své sbírce?

Maminka měla keramiky plné skříňky. Protože se mně dárková a dekorační keramika moc nelíbila, nesbíral jsem keramické kropenky. A dělal jsem velkou chybu. To ale zjišťuji až dnes. Na výstavě kropenek v Buchlovicích, kde jsem se několika desítkami historických nádobek na svěcenou vodu prezentoval, jsem zjistil, že ty keramické fajánsy patří nejen k nejstarším, ale i nejpěknějším. Já je také kdysi měl, ale vyměnil jsem je za porcelánové. Ty se mně více líbily.

Z jakých materiálů máte ve vaší sbírce kropenky, které patří ke katolickému ritu?

Z kameniny, porcelánu, skla, cínu, kovu, plastu, skla, keramiky, biskvitu, dřeva, cínu, bronzu, mastku, pryskyřice a z dalších materiálů. Nejzajímavější jsou kropenky porcelánové a kameninové. Ve své sbírce mám kropenky, které přišly na svět do roku 1960. Ty novější nesbírám, protože bych je neměl v bytě kam dát. Takzvané lidové kropenky se prodávají na Velehradě, Hostýně v Olomouci či v Mariazell.

Na kolik stokorun přijde lidová kropenka?

Jejich cena se pohybuje od pěti set do tisíce korun. Ty nekupuju, protože je všechny mám. Kupuji ty zajímavější, které stojí pět tisíc korun i více. Není tajemstvím, že mám kropenky za 10 až 20 tisíc korun. Ty jsou z míšeňského porcelánu. Ale viděl jsem na burzách i dražší. Ve sbírce mám vídeňské kropenky, z Olomoučan, Karlových Varů, Staré Prahy, italské, ale nejvíc jich mám ze Žaclíře. V něm má každá z vyrobených kropenek svoje pořadové číslo. K nejstarším kropenkám v mé sbírce patří francouzské ve tvaru mušle pocházející z roku 1780. Ty jsem v Buchlovicích nevystavoval. Největší kropenka, kterou se můžu pochlubit, je třiceticentimetrová.

Jakým způsobem obohacujete dnes sbírku těch malých nádobek na svěcenou vodu?

Sháním je na burzách po Slovensku. Když tam narazím na kropenku, kterou ve sbírce ještě nemám, jsem ochoten ji přeplatit, jen abych se stal jejím vlastníkem. Po unikátní kropence vystartuji s tlukoucím srdce jako nějaký začátečník. Je ke škodě věci, že neexistují žádné katalogy kropenek ani žádná literatura o jejich sběratelství.

Jak jste dělal sbírku kropenek?

Chtělo to spoustu trpělivosti, cílevědomosti a někdy i trochu štěstí. Sběratel chodí po domech, po půdách, pozůstalostech, kamarádech a burzách. Pídí se a vyměňuje, trápí se a kupuje, mnohdy za velké peníze. Každý nový úlovek mu přináší nejen radost, ale i poučení. Přeji každému sběrateli, aby měl štěstí obklopit se věcmi, které má rád, jako já, nebo aby našel takovou zálibu, která ho učiní šťastným.