Život v kongregaci mě o nic neochudil

Místo světských radovánek zvolila život v duchu řehole. Zřekla se manželství a vlastních dětí, ale na oplátku získala duchovní mateřství. Třicet sedm let se starala o handicapované a trpící děti a mládež ve velehradském ústavu Stojanov. Třicet let se věnuje pěstování a sběru léčivých rostlin, které přinášejí lidem zdraví a úlevu, svěžest i krásu. Bylinkami, mastmi a tinkturami z nich vstoupila sestra Damiána do povědomí široké veřejnosti v naší vlasti i v zahraničí.

Popsat vaši životní pouť, k tomu rozhodně nestačí kousek papíru, který by se dal složit do krabičky od zápalek. Takže stručně. Kdy a proč jste vstoupila do kláštera?

Odmalička jsem měla přezdívku „naše mniška“, což není na Slovensku hanlivé slovo, ale pěkné hodnocení. Kdyby mně ale někdo v dětství řekl, že půjdu do kláštera, tak bych ho vytahala za vlasy. Přesto jsem se v šestnácti letech rozhodla, že se cele oddám Pánu Bohu a v Turzovce na Slovensku jsem se 4. ledna 1947 stala kandidátkou řádu Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje. Téhož roku v srpnu jsem byla oblečená jako novicka, dostala řeholní jméno sestra Damiána, složila první sliby a odjela na Velehrad, kde jsem se věnovala postiženým dětem.

O práci s nimi jste v tom mladém věku měla jen mlhavé představy. Pocítila jste, že v tom světě handicapovaných je málo lásky?

Pocítila jsem, že i já jim mohu pomáhat, že Bůh, v něhož věřím, chce tu lásku zprostředkovaně dávat všem lidem, skrze mě je milovat a přinášet jim radost. Ačkoliv já byla tenkrát plná života, ohně a radosti, prvních čtrnáct dní jsem nejedla, ale nad těmi postiženými plakala. Přede mnou bylo najedou tolik hrůzy a bolesti. Ale zvykla jsem si tu natolik, že nic jiného, než pracovat s postiženými dětmi, bych nedokázala. Na třicet sedm chlapců epileptiků, mezi nimiž bylo sedm malých, jsme byly jen dvě sestry. A přitom skoro žádný z nich nemluvil, víc jich nechodilo, jak chodilo. Mnohdy jsem je musela krotit láskou a očima. Oni věděli, že jsem přísná, ale měli mě rádi.

Byla jste o něco ochuzena tím, že žijete řeholním životem?

Tím, že jsem se svobodně rozhodla přijmout řeholní jméno, oděv a sliby, které mě zavazují žít řeholním způsobem života až do smrti, jsem rozhodně o nic nepřišla. Kdybych se ještě jednou narodila nebo měla sto životů, zase bych se stala řeholnicí naší kongregace. Snad už by tu nebyla vláda jedné strany, která mě v padesátých letech zcela neprávem poslala na půl roku do vyšetřovací vazby. Nejvyšší soud mě pak odsoudil k ročnímu trestu odnětí svobody s podmínkou na dva roky za údajné rozmnožování protistátních letáků a maření dozoru státu nad církví. Ale já s tím opravdu neměla nic společného. Pracovat jsem tedy mohla pouze s postiženými. Snad proto, abych je nepokazila a nenaučila modlit.

Váš život před třiceti lety začal výrazně ovlivňovat sběr a pěstování léčivých bylin, z nichž dodnes děláte nejrůznější čaje, masti, sirupy a tinktury. Lidem poskytujete rady a recepty, jak je používat při různých nemocech…

Léčivým bylinám se věnuji od útlého dětství. Zatímco dospělí je sbírali, já jako dítě stála u sporáku a míchala různé mastičky. První léčivky jsem začala pěstovat v zahrádce na okraji Velehradu, pak u tamního zdravotního střediska a od roku 2000 v zahradě našeho charitního domu, kde po třiceti sedmi letech práce s handicapovanou mládeží trávím podzim života. Čaje, tinktury a mastičky jsem dělala původně pro příslušnice našeho řeholního řádu. Od osmdesátých let minulého století, kdy Český rozhlas, Česká televize a dokonce i Rádio Svobodná Evropa několikrát odvysílaly reportáže o tom, jak sbírám a pěstuji léčivky v té boží zahradě, jak pomáhají širokému okruhu lidí ke zdraví, se pokojného dožití již tak rušného života asi nedočkám. Lidé si psali a dodnes píší nebo jezdí pro recepty, bylinky, mastičky, sirupy a čaje. Věřte nevěřte, málem jsem ztratila lásku k bylinkám, protože jsem lidem nestačila na dopisy odpovídat a nemohu ani pokrýt požadavky na různé recepty, na čaje či masti mnou léty ověřené.

Přesto, kolik lidí využilo k léčbě vašich bylinek a produktů z nich?

To nikdo nespočítá a nespočítám to ani já sama. Nevedu si ani žádnou evidenci o poskytnutých receptech. Dodnes za mnou přijíždějí lidé z Česka i Slovenska a recepty ode mě posílají třeba do Německa či Ameriky. Pravdou ale je, že léčivky mi sbírají lidé po celé republice. Lidem ale nedoporučuji, aby při léčbě bylinkami nedbali rady lékaře nebo na něj zanevřeli. Léčit by je měl on. Bylinky nebo produkty z nich jsou jenom pomocnou léčbou.