Ale povedlo se a patří jim díky za odvahu. Dnes si proto můžete přečíst zpověď ředitele Slováckého muzea v Uherském Hradišti Iva Frolce. A příští týden se dozvíte, co na sebe prozradil ředitel plavecké školy Ladislav Botek.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství…

Tatínek byl etnograf. Prováděl terénní výzkumy nejen v České republice, ale i v zahraničí. Nejvíce v Rumunsku, Bulharsku, Řecku a Turecku. Často jsme jezdili s maminkou s ním. Tenkrát jsem záviděl kamarádům, že jsou u rybníků, u moře a já putuji po většinou zapomenutých vesničkách. Byly to však obrovské a neopakovatelné zážitky, které jsem ocenil až později a dodnes na ně vzpomínám.

Jaký jsem byl žák?

Na základní škole celkem bezproblémový, na gymnáziu mne to nebavilo, a tak spíše průměrný a občas i zlobivý. Naopak národopis na vysoké škole mi byl blízký a tomu odpovídal i výborný prospěch.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Měl jsem rád humanitní předměty, především češtinu a dějepis, na druhé straně mne bavila i fyzika a přírodověda. Moc jsem nemusel matematiku a chemii, ovšem kromě praktických výbušných zkoušek, kde jsem se snažil i o domácí doučování.

Moje první láska?

Jednoznačně Janička P. v mateřské škole. Láska však nebyla opětovaná, asi jsem nebyl perspektivní partií. Dodnes mám její fotku, na kterou čím dál hůř vidím, a tu úzkostlivě tutlám před manželkou v zájmu zachování domácího klidu.

Čím jsem chtěl být?

Celé dětství jsem byl rozhodnut stát se automechanikem. Později jsem tuto profesi vhodně propojil s řízením kamionu. Přišlo období puberty, kdy jsem byl ve válečném stavu s půlkou zeměkoule, a jevilo se mi stylové vstoupit do armády. Naštěstí přišlo období míru, a tak jsem se mohl věnovat národopisu. Nyní pomalu, ale jistě směřuji k propojení dětské a téměř celoživotní profese, která by měla spočívat v hlídačských a úklidových pracích v muzeu automobilů.

RODINA

Jak jsem potkal svého životního partnera?

Svoji manželku jsem nepotkal, ale přejel. Na horách při sjezdu kopce na lyžích. Zůstala bezvládně ležet v závěji, moc jsem se lekl, začal o ni starat a to mi vydrželo až dodnes. Tedy přes třicet let.

Děti, to jsou starosti i radosti…

Velmi pravdivé rčení. Kdybych dosahoval Jiráskových kvalit, měl bych na dané téma plnou knihovnu vlastních rukopisů. Po různých bouřlivějších obdobích moji dva synové dospěli, osamostatnili se a mám z nich radost. Starší učí na základní škole, mladší pracuje ve Slováckém divadle.

Kdo je u nás pánem domu?

Samozřejmě že já. Občas však dochází zvláště v nočních hodinách k záhadnému procesu miniaturizace, kdy po vstupu do dveří se má tělesná i duševní schránka zmenšuje až do úplného zmenšení.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Lidská hloupost a snaha, jak to udělat, aby nic nešlo.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Utírat prach, luxovat, to mne nebaví, proto hledám úhybné manévry. Něco uspořádat, rozškatulkovat, dát tomu systém, to mám rád. Ke kutilství mám také blízko, takže opravy, nátěry a podobně mi nečiní problém. Čili kromě zmíněného, Ferda Mravenec můj idol!

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám…

Když si chci oddechnout, spím. V případě, že se probudím, odcházím do dílničky, na zahrádku nebo se věnuji svému poněkud letitému autoparku se zvláštním zřetelem na několik trabantů. Případně odjíždím podpírat milovanou chaloupku v chřibských horách. Rovněž provoz a údržba mých asi padesáti dýmek vyžaduje svůj čas.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Zelí v jakékoliv podobě a v kteroukoliv denní či noční hodinu.

Pivo lahvové, nebo točené?

Tento nápoj přijímám pod obojím způsobem.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Televizní záznam jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Můj vztah ke sportu…

Můj vztah ke sportu je velmi kladný. Preferuji zvláště motoristický sport. Snažím se nechodit tam, kam nedojedu. Podobně jako třeba šachy, za jistý druh sportu považuji i soutěž v pomalém kouření dýmky. Ten provozuji na vrcholné úrovni, neboť bývám účastníkem mistrovství republiky. Bohužel zatím ne příliš úspěšným, neboť oproti šampionům kouřím příliš rychle. Z toho logicky vyplývá, že se musím příště co nejméně snažit, což mne přivádí zpět k myšlence, proč mám rád sport.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Protože svoji práci mám rád. A nejen ji, ale kolegy. Na ty jsem měl v životě velké štěstí. Ať již v Ústředí lidové umělecké výroby, tak v Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici a zvláště pak ve Slováckém muzeu. Jak profese, tak tito lidé jsou podstatnou a velkou součástí mého života.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen" obživou?

Takto jsem nikdy neuvažoval. Člověk stráví v zaměstnání poměrně hodně času. Pokud by práci bral pouze jako obživu, bez toho, že by jej naplňovala, měl by poměrně neradostný život. Nebo by si musel najít jiné priority a cíle. Což se mi nestalo a asi to ani neumím a nechci.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Když se nám podaří něco, co jsme dlouho připravovali a zdálo se to nedosažitelné. A také když tvoříme s kolegy jednolitý a dobrý tým.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Člověk se nevyhne krizovým či stresovým situacím. Ale seknout s tím, to mne ještě nenapadlo.

Čím bych chtěl být, kdybych se zasnil…

Ničím neomezeným mecenášem Slováckého muzea. To by se tvořilo!

OSTATNÍ

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila…

Příhoda sice není nejčerstvější, ale dodnes je mi občas připomínána. Jednou v zimě během sněhové kalamity jsem dojel ráno do práce a zaparkoval svůj pečlivě udržovaný trabant před galerií v Otakarově ulici. Přestalo chumelit, objevilo se sluníčko, které začalo krásně hřát. Odpoledne mi volal kolega, zda jsem si pořídil kabriolet. O co kráčí, jsem pochopil až před galerií, kde stálo moje milované vozítko bez střechy, vnitřek zarovnaný lavinou sněhu, která sjela táním ze střechy. Z bílé hmoty trčely jen opěrky sedadel a půlměsíc volantu. Já jsem se sice moc nebavil, někteří mí známí však ohromně. Zvláště poté, kdy událost byla zveřejněna v novinách s poznámkou, že od chvíle havárie neustále obcházím drogerie a sháním větší množství epoxidu. Otázku, zda už mám to lepidlo, jsem slyšel opravdu mockrát. Zrovna tak žádostí o materiál na trsátka nebylo málo…