Řešila ho dokonce policie. Kněz se přitom stal věřícím až v dospělosti. Službu Bohu slíbil v okamžiku, kdy se málem utopil v rozbouřené řece Dyji. Město se už několik let snaží jeho protesty před nemocnicí zastavit, Halík ale ustoupit nechce. „Nepřestanu, dokud vláda potraty nezakáže,“ říká v rozhovoru.

Jak se z vašeho úhlu pohledu odehrál incident u porodnice na Obilním trhu, kde jeden z otců napadl člena vaší skupiny demonstrantů?
Dva muži vyhrožovali, že pokud z místa před porodnicí neodejdu a nepřestanu zpívat písničku Maminko, mámo, zmlátí mě. Potom jeden z nich napadl muže, který tam byl o berlích. Mohlo to skončit tak, že by ho shodil. Zakřičel jsem proto na policisty, kteří stáli opodál: Pojďte nám pomoct, napadli tady pána o berlích. Policisté přiběhli, muže chytili, zkroutili mu ruce a odvedli ho. Poté přijely další hlídky, celkem čtyři auta – tři strážníků a jedno státní policie. Potom už k násilí nedošlo, i když útočníci dál říkali, že nás zmlátí. Už ale nemohli nic udělat.

Nebojíte se, že další incidenty mohou být horší? Co by se muselo stát, abyste s protesty před porodnicí přestal?
Skončím jedině v momentě, když vláda umělé potraty zakáže. Slíbil jsem, že vytrvám, dokud bude zabíjení dětí pokračovat. Jinak mají v porodnici smůlu. Musíme si uvědomit, že když žena porodila, tak to neznamená, že před rokem nepotratila nebo že neplánuje jít na potrat v budoucnu. Jde mi hlavně o vraždění dětí. Bůh je spravedlivý a nenechá vraždy bez trestu. Jediná cesta, jak vrahy dětí zachránit před peklem, je dovést je k tomu, aby toho litovali. V pekle už jim nikdo nepomůže.

Proč jste si zvolil právě tohle téma?
Chtěl jsem bojovat proti zlu a přemýšlel jsem, jaká největší špatnost na světě je. Prosil jsem Boha, aby mi ukázal, kde je terč zla, do kterého je potřeba se trefit. A když jsem dělal doktorát, zvolil jsem si téma Nepřátelé rodiny. V tom mě asi znovu ovlivnil rozvod rodičů. Tehdy mi došlo, že největší zlo je zabíjení vlastních dětí. Lidé vymírají, máme demografickou krizi a vražda nenarozených dětí je to nejhorší, co může člověk udělat. Krev nevinně prolitá pak volá k Bohu o pomstu a ta přijde. Když si uvědomíme, že při interrupci lékaři trhají dětem nohy a ruce, rozmačkávají jim hlavu, jaký pak asi bude Boží soud?

Může člověk nějak odčinit svoji vinu?
Jediná cesta je litování vlastních hříchů a pokání. Když Jugoslávii sužovala válka, pracoval tam jeden gynekolog, který prováděl umělé potraty. Začaly ho ale strašit sny, ve kterých před ním mrtvé děti utíkaly. Bral prášky, chodil k psychiatrovi, ale spánek se mu zlepšil teprve poté, kdy začal svých činů litovat. Prosazoval pak úplný zákaz potratů, a měl dokonce většinovou podporu poslanců. Tehdejší prezident Miloševič ale zákon vetoval.

Je tedy vaším cílem, aby u nás potraty zakázala vláda?
Ano. Když je něco zakázané, dělá to daleko méně lidí. Ti, kteří už potrat provedli, si navíc snáze uvědomí, že zhřešili. Kdyby lidé věděli, jak potrat doopravdy vypadá, spousta z nich by si ho nezvolila. Kromě těch, kteří si cestu zla zvolili vědomě.

Proč jste si ale vybral takovou formu protestu, že stojíte před porodnicí na Obilním trhu a hlasitě zpíváte žalmy?
Na přednášce Hnutí pro život jsem se seznámil s jedním newyorským knězem, který v New York City protestoval před potratovými klinikami. Ten mi poradil, abych si šel také stoupnout před nemocnici. To bylo v roce 2003.

Proč jste si vybral zrovna tu na Obilním trhu?
Opět zasáhla Boží prozřetelnost, i když by někdo řekl, že to byla spíš náhoda. Potkal jsem tehdy svého známého z Občanské demokratické strany, který nechodí na bohoslužby a není ve věci nijak angažovaný. Svěřil jsem se mu se svým plánem a on mi řekl, abych šel k Obilnímu trhu, že je to nejlepší řešení.

Kdyby vám tedy tenkrát poradil, ať si jdete stoupnout před nemocnici do Bohunic, šel byste tam?
Pravděpodobně ano.

Tím, že děláte před nemocnicí hluk, ale nejen protestujete. Také rušíte rodičky, které vůbec nepřišly kvůli potratu.
Tohle už souvisí s tím, jak se ke mně nemocnice chovala. Zpočátku jsem jenom stál na rohu v černém kněžském rouchu a potichu se modlil. Přesto na mě správce nemocnice poslal strážníky.

Váš protest tedy zpočátku nebyl hlasitý?
Ne. Lidé z vedení nemocnice na mě byli velice zlí a snažili se mi v protestování zabránit. Musel jsem tedy postupně přitvrzovat, aby byl protest hlasitější a viditelnější. Byla to reakce na jejich přístup.

Jak se vás nemocnice snažila zbavit?
Hned v srpnu roku 2003 mi úřad městské části Brno střed zakázal před nemocnicí stát. Podal jsem na radnici žalobu a vyhrál jsem, musela mi pak zaplatit dva tisíce korun. Lidé si myslí, že město na mě podalo žalobu, ale bylo to přesně naopak. O něco později se nám zase snažili zakázat pochod, ale znovu jsme město žalovali a znovu vyhráli. Prošel jsem také několika přestupkovými řízeními, ale všechna potvrdila, že nepřekračujeme zvukovou hladinu běžného pouličního provozu.

Jak stíháte pracovat, když přes den stojíte před porodnicí?
To je právě náplň mojí práce, biskup mi písemně svěřil úkol bojovat proti potratům, a tak jsem si zvolil tuto formu. Dal mi k tomu požehnání.

Proč jste si nezvolil méně konfliktní způsob protestu? Mohl jste třeba poukazovat na krásu mateřství.
To dělají lidé v církvi už čtyřicet let a úspěchy to nemá. Myslím si, že k tomu, aby si člověk uvědomil hrůzy potratu, je potřeba vést protest co nejúderněji.

Existuje podle vás situace, kdy je potrat omluvitelný?
Například mimoděložní těhotenství je velmi rizikové a hrozí při něm, že zemře nejenom dítě, ale i matka. Dnes už ale existují případy, kdy to rodička zvládla. Lékaři totiž nepoznali, že je těhotná mimoděložně. Kdyby to věděli, určitě by plod usmrtili.

Říkáte, že hormonální antikoncepce také způsobuje potrat. Co používání prezervativů?
To nezpůsobuje smrt. Člověk hřeší jenom proti přikázání „ploďte, množte se, naplňte zemi“. Hormonální antikoncepce kromě potratů způsobuje i rakovinu prsu, ženy by ji tedy neměly používat. Lékaři pak vlastně léčí nemoc, kterou sami způsobili.

Na svých internetových stránkách píšete, že i když má člověk tři děti, stále koná hřích, protože je to málo.
Tři je málo. V dnešní době je to málo. Podle přednášek na internetu je nutné, aby byly v každé rodině čtyři děti, pokud má Evropa přežít demografickou krizi. Krize už je tak hluboká. Před dvaceti lety by stačily dvě, dneska už musí být čtyři.

Jeden z nejčastějších důvodů pro potrat je obava matky, že by se o dítě neuměla postarat. Není lepší vychovat jedno dítě kvalitně, než čtyři, které budou žít v nedostatku?
Velkou roli hraje psychika. Člověk si myslí, že to nezvládne, protože věří, že to nezvládne. U nás není nikdo tak chudý jako někde v Súdánu. Lidé, kteří mají větší počet dětí, zase inspirují ostatní rodiny k tomu, aby měly více dětí. Ukazují jim, že to jde. I když jsou třeba chudší, tak jim to nevadí.

Vy máte šest dětí. Snažíte se tedy taky jít příkladem?
Určitě. Chci jim ukázat, že to jde. A jde to. Chtěli bychom mít další děti, pokud Pán Bůh dá.

Pokřtít jste se nechal až v dospělosti. Jak člověk z rodiny, která není nábožensky založená, konvertuje k víře?
K víře mě přivedl rozvod mých rodičů. Rodiče si říkali, jak se mají rádi a najednou se rozešli. To pro mě byla rána pod pás, člověk je najednou zmatený a hledá nějakou oporu. V době rozvodu rodičů jsem se seznámil s lidmi, kteří věřili v Boha. Někdo by řekl, že to byla náhoda, já myslím, že spíš Boží prozřetelnost.

Můžete to seznámení přiblížit?
Zamlada jsem měl velkého koníčka, ornitologii. Jednou jsem ale spadl ze stromu, zlomil si ruku a nemohl držet dalekohled. V tu samou dobu mě kamarád, který se také zajímal o ochranu přírody, pozval k setkání s jeho věřícími přáteli. Ti lidé k sobě byli velice slušní, byli trpěliví, to jsem dřív neznal. Jel jsem s nimi na vodu, a když jsem jednoho evangelíka vyklopil, ani mi nenadával. Připadal jsem si najednou jako v pohádce.

Když se člověk stane věřícím, automaticky to neznamená, že musí uvažovat o dráze kněze. Jak jste došel k rozhodnutí nebýt jenom řadovým věřícím?
Člověk má svou vlastní hlavu, ale je tu taky nějaké nadpřirozeno, které s vámi má svoje plány. Nejdřív jsem nebyl zvyklý chodit do kostela pravidelně, raději bych si zašel do lesa. Ale když už jsem na bohoslužby docházel několik let, napadlo mě, že bych se měl na víře podílet aktivněji.

Co byl tedy ten rozhodující moment?
Můj ornitologický koníček mě jednou zavedl k rozbouřené řece Dyji. Na druhém břehu jsem zahlédl zajímavé druhy ptáků, ale nebyla cesta, jak se tam dostat. Rozhodl jsem se tedy řeku přeplavat, ale asi tenkrát upouštěli přehradu, protože proud byl opravdu veliký. Navíc tenkrát káceli stromy, které byly naplavené uprostřed toku. Proud mě najednou vcucnul pod kmeny a já jsem neměl šanci přežít. Při těch několika chvílích pod vodou jsem slíbil Bohu, že pokud mě zachrání, budu jej poslouchat. Tak se nakonec i stalo.

Chtěl jste svým působením v pravoslavné církvi něco ve světě změnit?
Určitě. Tenkrát, stejně jako dnes, existovala zbabělost. Viděl jsem, že ti, kteří měli bojovat za pravdu, začali uhýbat. Řekl jsem si proto, že za pravdou musí stát někdo jiný. Proč bych to tedy nemohl být zrovna já?

Jiří M. Špičák