Žleb, obrácený proti polednímu slunci, ovíván větrem z moravské slovácké nížiny a z vysokých chřibských hor! Kraj stvořený pro odpočinek a utěšený klid – řekl by nahodile přibylý poutník.

Ale pozor! Zdejší lesy a stráně jsou sice krásné, ale touto krásou je přikryto mnoho těžkých chvil a zlých dob. Tak je tomu i s tichým romantickým Kobylím žlebem u Jankovic.

Pobělohorské války trvaly třicet let a zle poznamenaly tento kraj. Ale mír sjednaný roku 1648 ve Vestfálsku nebyl zakončením útrap moravského lidu. Pouze patnáct let byl lid ušetřen válečných trampot a přišel rok 1663. Jako obrovská lavina vtrhlo na podzim toho roku do Moravy od jihu na tři sta tisíc Turků na nepřehledných stádech se stany a válečnou zbrojí. Lid praví, že velbloudů bylo na šedesát tisíc. Byla to pro lid Moravy nevídaná a děsná podívaná.

To však nebylo všecko. Z uherských rovin valilo se k Vídni na sto dvacet Tatarů na svých malých hbitých konících, ale obrátili se na Moravu, do níž také vtrhli. Bylo tehdy na Moravě nepřátel víc než jejího obyvatelstva, neboť země čítala tehdy po třicetileté válce kolem dvou set tisíc duší. Turci a Tataři jako veliká povodeň zaplavili celé Slovácko, celou jižní Moravu, vnikli i do hustě zalesněných hor, odvěkého útočiště moravského lidu, a pronikli i na sever. Váleční vetřelci působili hrůzně: vsi, dvorce, města, všechno hořelo a všecko, co bylo živé a přišlo jim pod ruku, lidé i dobytek, nemilosrdně vraždili, anebo odvlekli do zajetí.

Jižní Moravou v tehdejších dobách vládl kníže Karel, který byl ustanoven biskupem, přestože nebyl vůbec knězem, ale o svou zemi se nestaral, ač nepřítel jeho město Kroměříž vyplenil a spálil. Pro zdolání válečných hrůz však pán ničeho nepodnikl.

Prostý lid z Pochřibí utekl na své hory do hustých lesů, skal, hradů a hradisek. Lid z Jankovic, Traplic a vsí z okolí se i se svým dobytkem uchýlil do žlebu zvaného Kobylí. Ten se jim však stal osudným. Pověst praví, že dítě jisté matce neustále plakalo. Když pláč neustával, lidé ubohou matku i s děckem ze svého ležení vykázali z obavy, aby pláč dítěte neprozradil nepříteli stanoviště uprchlíků. Zoufalá matka odešla dál do lesa a ukryla se, jak se vypráví, do starého dutého stromu.

Dítě se svým nářkem neustávalo, a tak prozradilo zlému nepříteli její pobyt. Neví a neříká se, zdali zděšená matka byla přinucena prozradit tureckýmn vrahům, kde se skrývají ostatní, ale dochováno je jen tolik, že nepřítel uprchlíky v Kobylím žlebu našel a všecky do jednoho i s dětmi nemilosrdně vyvraždil u potoka žlebem protékajícím. Voda byla lidskou krví tak zbarvena, že ještě dlouho tekla červená. Taková je pověst o nešťastném Kobylím žlebu u Jankovic.

Krvavá válka o Sedmihradsko

V pověsti se hovoří o vpádu Turků a Tatarů v roce 1663. Co mu předcházelo a o co vlastně tehdy šlo? Konflikt mezi křesťanským a muslimským světem má dávnou povahu. V dobách, v nichž se odehrává náš příběh, nalézal podobu ve střetech dvou velkých říší – osmanské neboli turecké, vyznávající islám, a římské v čele s Habsburky, budované na křesťanských základech. Tento odvěký svár se opětovně vyostřil, když Turci v roce 1660 po vítězné bitvě u Kluže obsadili Sedmihradsko a na sedmihradský stolec dosadili svého prominenta Michala Appáfyho. Na Sedmihradsko si ovšem činil nárok císař Leopold I., který byl současně králem uherským, a tak do hry vstoupila císařská vojska pod vedením generála Raimunda Montecuccoliho. Na jaře 1663 vyhlásil bojovný velkovezír Achmet Koiopreli Habsburkům válku. Turci se pohnuli přes Ostřihom na Nové Zámky. Do cesty se jim postavil 6. srpna 1663 u Štúrova velitel Nových Zámků Adam Forgách. Byl však poražen a zachránil se útěkem do nových zámků údajně jen s devíti muži. Turci dobyli postupně nejen Nové Zámky, ale i řadu dalších pevností, zpustošili Horní Uhry (Slovensko) a v pěti týdnech – od 3. září do 7. října – třikrát krutě vpadli na Moravu. Ponejprv směřovali na jižní Moravu, kam vpadli od Kopčan a přes mikulčické hradiště se pohybovali k Hodonínu a pak k Lanžhotu Hustopečím, Mikulovu a Brnu. Další útok směřoval na Velkou, odkud vojska pronikala k Uherskému Brodu. 19. září znovu vpadli do hradišťského kraje, kde pustošili šest dnů. „Lidé přes čtyřicet roků starší byli posekáni, zvláště dívky a hoši zajímáni a křížem na koně házeni, do pytlů děr uděláno a hlavy zajatcům jimi prostrčeny, aby zajatci mohli dýchat. Takových pytlů na tisíce bylo uděláno a oběti odvlečeny do tureckého otroctví,“ zaznamenal letopisec. Na strážnickém panství zajali a zabili na 1500 osob, na ostrožském přes 800; celkem se počítalo, že během těchto tří vpádů bylo na Slovácku zajato nebo zabito na 3700 osob a byly odehnány tisíce kusů dobytka a ovcí.

Teprve když se Turci ocitli tak říkajíc „za humny“ Evropy, vyvolal jejich postup obavy evropských panovníků a poskytli Habsburkům finanční i vojenskou pomoc. Ta umožnila císaři zkonsolidovat síly a přejít v Horních Uhrách do protiofenzívy. Pod vedením generála de Souchés císařská vojka zvítězila nad Turky u Žarnovic a Hronského Beňadiku. Dne 20. července 1664 došlo mezi spojenými císařsko-uherskými vojsky v počtu asi třiceti tisíc mužů a Turky k bitvě u Levic. Zvítězila vojska generála de Souchés a Turci se dali na útěk. Deset dní po této bitvě byla u Vašváru podepsána mírová dohoda. Skutečný mír však nepřinesla. Ale to už je jiný příběh.

O nešťastném tureckém a tatarském vpádu

„Ten nešťastný turecký a tatarský vpád skrze který městeček a dědin, totiž městečko Hluk, Nivnice, Hroznová Lhota a dědiny, totiž Vésky, Ostrovská Lhota, Velká Blatnice, Dolněmčí, Horněmčí, Slavkov, Boršice, Malá Blatnička, Louka, Kuželov, Malá Vrbka, Tasov a Kozojídky řečené, při tom panství Ostrovské netoliko popálil nýbrž lidu přes osm set malých i hrubých pomordoval a sebou zajal,“ dočteme se v Pamětech města Veselí, které vypravují o hrůzných událostech roku 1663. Jankovice ve výčtu jmenovány nejsou. Veselský pudmistr, který ony paměti tři roky po událostech sepsal, o jejich existenci patrně ani nevěděl. Okruh vnímaného světa tehdejších lidí byl omezen na nejbližší okolí, na farnost, panství. A pak, Jankovice tehdy měly za sebou jen kratičkou historii na to, aby mohly výrazněji vstoupit do povědomí. Patnáct let, které uplynuly od roku 1648, kdy byly založeny, je dost málo na to, aby mohly byt víc než shlukem chalup na příhodném místě.

O jejich zakladateli jsme již v našem vypravováni slyšeli – byl jím Jan z Rotalu – a prvními osadníky byli – podobně jako v případě již zmiňovaných Halenkovic – valaští kolonisté.

O tom, zda muslimové skutečně zavraždili v horách ukryté vesničany, sice hodnověrný důkaz nemáme, ale v kontextu tehdejších událostí je to možné i pravděpodobné. Pomoraví bylo pro Turky bránou do Moravy a rychlé jízdní oddíly nevynechaly žádnou možnost zmocnit se kořisti a otroků. Nejlepší ochranou byly pevné hradby, jaké mělo kupříkladu Hradiště, nicméně vesničané a horalé zvláště byli zvyklí hledat bezpečí v lesích a horách, ve žlebech a roklinách, v místech vzdálených všech cest.

Na výpravu z Jankovic na Bunč kolem Kobylího žlebu jsme vyšli jednoho slunečného dne. Místo je to dostatečně vzdálené vesnici i pusté na to, aby zde našli lidé útočiště. Les okolo byl nepochybně hustší a neprostupnější než dnes a žádná cesta tudy nevedla. Jemné mrazení v zádech jsem patrně nepocítil jenom já při představě hrůzné události, která ze zde před třemi a půl stoletími odehrála.

Večer po návratu pouštíme televizi a při ničím nerušené večeři sledujeme události nikoliv nepodobné těm z pověsti. Naštěstí se našim současným vojevůdcům podařilo přesunout bojiště na území nepřátelských jinověrců a schovávat do žlebů se musí oni. Jen aby nám to dlouho vydrželo.

Jiří Jilík